Švýcaři se řídí heslem Dumasových mušketýrů. O solidaritě je učí už odmalička
Švýcarský deník Zuzany Hevler: „To bude mela. To abyste si ze zahrady uklízeli koloběžky a začali si zamykat branku,“ reagovala naše známá, která přijela na návštěvu Ženevy z Česka a společně jsme se procházely kolem pozemku, kde právě budovali novou kolonii pro bezdomovce. Město se rozhodlo dát šanci deseti z nich, museli ale projít výběrovým řízením a prokázat, že jsou schopni začlenit se zpátky do běžného života.
Moji dva nejbližší sousedi, rodilí Švýcaři, jsou naopak z projektu nadšeni. „Je úžasné, že lidi dostanou druhou šanci. Na ulici totiž může skončit každý a ne vždy vlastní vinou,“ shrnul Eric. Vyprávěl mi o mladém muži, který měl nehodu na motorce, zůstal dlouho v nemocnici, nahromadily se mu dluhy a o všechno přišel. A vzápětí se mě naprosto vážně zeptal, jestli nás náhodou neruší jeho tichý robot, který denně seká trávník, za jaký by se nemuseli stydět ani ve Wimbledonu.
I sousedka Catherine, která to má k Hameau Noé, jak se „vesničce“ pro lidi bez domova říká, co by kamenem dohodil, se nad bydlením pro bezdomovce rozplývala. „Když si představím, čím vším si ti lidé museli projít, jsem ráda, že jim obec uvolnila pozemek a sehnala bydlení,“ říká.
Uprostřed zahrady stojí devět barevných dělnických buněk, které architekt předělal na minimalistické, leč funkční bydlení pro jednu osobu. V jedné maringotce je palanda a bydlí v ní žena se svojí dvanáctiletou vnučkou Susan. Žijí tam od samého počátku, tedy od roku 2015, a nikdo se je nechystá vyhodit.
„Standardně ale počítáme s lhůtou tří let, během nichž by se lidé, kteří nemají střechu nad hlavou, měli začlenit zpět do běžného života, najít si práci a odstěhovat se,“ řekl mi Carlos Deus, zástupce Hameau Noé. A to se daří, obyvatelé se pravidelně obměňují.
Buď všichni, nebo nikdo
Susan chodí do místní základky. Ačkoliv to zní nepravděpodobně, děti
