Deník N

Svědectví o tom, že i v hnusné době, se dalo (občas) psát slušně a nepředpojatě

Divadlo na provázku a hra "Commedie dell arte".
Divadlo na provázku a hra „Commedie dell arte“.

Obsáhlá antologie textů z osmdesátých let představuje časopis Scéna v lichotivě zkresleném světle.

Divadelní a filmový časopis Scéna vznikl roku 1976 jako „náhrada“ (nepřiznaná, samosebou) za oblíbené a respektované Divadelní noviny, zakázané s nástupem tuhé normalizace na přelomu desetiletí. Podle toho také „čtrnáctideník Svazu českých dramatických umělců pro otázky divadla, filmu, rozhlasu a televize“ vypadal: nezajímavý zideologizovaný plátek, který v porovnání s renomovaným předchůdcem vyhlížel poněkud trapně.

Postupem doby se nicméně některé původně zcela konformní tiskoviny začaly ze svého krunýře opatrně vyvlékat. V osmdesátých letech tak tituly jako například Gramorevue, Melodie nebo právě Scéna dosti cílevědomě hrály roli rebelů v mezích možného. Byť opatrně, se spoustou potíží a také s celou řadou zvnějšku vynucených nebo prostě jen autocenzurních taktických manévrů.

Logickou reakcí byl nárůst prestiže i zvýšený zájem čtenářů. K normalizačním paradoxům patří to, že všechny zmíněné časopisy vycházely díky svému monopolnímu postavení v nákladech, o kterých se dnešním kulturním periodikům může zdát jen v hodně divokých snech. (I když se v tomto ohledu nemohly ani zdaleka rovnat o řád populárnějšímu Mladému světu, který se o něco trochu podobného pokoušel v poněkud svazácky spořádané podobě.)

A právě období postupného uvolňování se rozhodl připomenout bývalý redaktor a šéfredaktor Scény Jan Dvořák knižním výborem z článků, nazvaným jednoduše Scéna 1980–1989.

Solidní kvalita i po letech

Scéna 1980–1989 je velmi solidně vyhlížející, více než pětisetstránková kniha. V pevných deskách, s hravě barevnou úpravou Aleše Lamra, která evokuje (nebo přímo cituje) charakteristickou grafickou podobu původního časopisu. Uvnitř nechybí faksimile obálek i některých článků a řada fotografií. Texty doplňují – opět s odkazem na původní grafickou podobu – kreslené vtipy Vladimíra Jiránka, Jiřího Slívy nebo kresby ypsilonského Jana Schmida. Z tohoto hlediska se jedná o počin bez nadsázky příkladný.

Mezi zhruba dvěma stovkami textů několika desítek autorů jsou

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější