Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Za komunistku se nepovažuju. Mám ale pochopení pro mladé, kteří vstoupí do KSČM, říká Apolena Rychlíková

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Režisérka a publicistka z A2larmu Apolena Rychlíková dala s dalšími levicově zaměřenými mladými lidmi dohromady knihu Budoucnost, ve které se každý z nich snaží definovat, co pro něj levice znamená. Rychlíková v rozhovoru pro Deník N popisuje, jak to má s levicí včetně komunistů ona sama. Dcera z intelektuální a majetkově zajištěné rodiny se stále setkává s útoky, že nemá co mluvit o životě chudých, když sama jejich starosti nezná. Má na to jasnou odpověď: „Vím, že některé zkušenosti nikdy nezažiju. A pořád si musím hlídat, aby se z toho nestal nějaký patetický shit, kdy bych mluvila ve jménu někoho, kdo na to má jiný pohled. Musíme zkoumat, co ti lidé opravdu chtějí.“

Jak se v holce, která se narodí v intelektuální a majetkově zajištěné rodině, probudí levicově zaměřená aktivistka? Možná mi tedy řeknete, že slovo aktivistka je přehnané…

Už nejsem aktivistka, respektive přišlo by mi to nefér vůči skutečným aktivistům. Sešlo se víc věcí. Jednak zkušenost z doby, kdy jsme majetkově nijak saturovaní nebyli. Velkou část svého dětství jsem strávila v rodině učitelky a okresního herce, což by ani dneska nebyla žádná hitparáda, natož v devadesátých letech. Když jsem potom hledala, kam vůbec patřím a kde je moje místo, seběhly se některé historické události. Probíhaly neoliberální reformy tehdejší Nečasovy vlády a já jsem si díky platformě Za svobodné vysoké školy, kterou jsme zakládali, uvědomila, že s touto politikou nesouhlasím. Další zkušenost pramenila z toho, že v té době byly dost časté pochody proti Romům. Z rodiny mám v sobě dost silně zakořeněný antirasismus. S několika lidmi jsme začali jezdit na blokády. V Ústí nad Labem jsme třeba víc než týden squattovali ubytovnu s romskými rodinami, které chtěl Radovan Vítek vyhodit na ulici. A právě v této době vznikla spojenectví, kterým říkám mentální rodina. Tam nastal můj emancipační proces.

Ta mentální rodina funguje dodnes?

Ano. Podle mě to funguje na podobném principu, na jakém dodnes existují vztahy mezi lidmi, kteří se mají rádi kvůli osmdesátému devátému. Pro nás to byl taky strašně silný životní zážitek a začali jsme se tím formovat víc doleva.

U vás doma asi museli být překvapeni. Vaše přestřelky s otcem, režisérem Břetislavem Rychlíkem, probíhaly i veřejně na Facebooku.

Jeden čas to byl takový evergreen. Ale my jsme to nakonec s tátou vyřešili tak, jak to umělci řeší. Natočili jsme si o tom film, kde tyhle facebookové příspěvky čteme tváří v tvář. To byl nějaký iniciační moment smíření, kdy jsme to zvládli. Je to otázka generační odlišnosti. Kdybych se narodila v jiném období, možná mě budou štvát stejné věci a budu mít stejné názory jako on. Ale já jsem se holt narodila do jiné doby a všímala jsem si jiných věcí.

Narodila jste se v roce 1989. Co pro vás listopadový převrat znamená? Leccos už o tom tedy píšete v knize Budoucnost, která je o současné mladé české levici.

Osmdesátý devátý je u mě v rodině velká legenda. Tvořilo to bariéru, když jsem se tomu chtěla začít kriticky věnovat. Z listopadu 1989 si odnáším odvahu kritizovat věci, které nefungují. A prát se za ně v nějakém širším společenství. Ráda třeba vzpomínám na dopis rolníkům a dělníkům, který byl vydaný 21. listopadu 1989 studentským hnutím. V něm se píše, že bojují proti nezaslouženým privilegiím mocných, za dostupné bydlení, za lepší mzdy, za kvalitní pracovní podmínky lidí, kteří pracují v těžkých odvětvích, za zvýšení důchodů… A mně přijde, že tenhle polistopadový étos v důsledku společenské přestavby vymizel. Já tedy vlastně volám po návratu ke kořenům listopadové revoluce.

Takže se pokoušíte šířit část odkazu listopadu 1989?

Určitě. Vykladačů osmdesátého devátého je ale samozřejmě spousta. Já osobně mám problém s tím, že levicová část disentu z veřejného prostoru vymizela. Přitom tvořila jeho podstatnou část. Uhl, Šabatová, Tesař, Rychetský, ti všichni tvořili významnou část.

Ale tím se nikdo nikdy ani netajil. Třeba Petr Pithart taky nikdy nebyl pravicový politik. Václav Havel taky ne. Řekla byste, že narážíte na nějakou nedotknutelnost listopadových ideálů?

Ano. S tím se setkávám hodně často. I když bych řekla, že po třiceti letech doba hodně postoupila. Když se podíváte na stávající problémy společnosti, nemůžete udělat jednoduchý antikomunistický odsudek a říct, že to souvisí s dědictvím komunismu. Musíte začít zkoumat, co se ve společnosti pokazilo v novém uspořádání. Strašně si vážím toho, že tenhle pohled je už součástí obecného diskurzu. Pořád ale můžete působit jako kacíř, který jde jako první proti hodnotám listopadu.

Co pro vás představuje Václav Havel?

Já jsem o něm strašně dlouho chtěla točit film. Pracovní název byl Prezident paradoxu. Havel je pro mě člověk, který se chartistickou zkušenost pokusil přenést do listopadového uspořádání, a v tom neuspěl. Dialog, který probíhá tváří v tvář nějaké mocenské skupině, nefunguje ve chvíli, kdy se sama tou mocí stáváte. Je to pro mě prezident paradoxu v tom, že si za poradce vzal Uhla s Bendou. Je tam spousta dalších takových věcí, ale měli bychom se vyhnout mytizaci – znala jsem ho osobně a jsem přesvědčená, že by mu byla nepříjemná. Musíme kriticky promýšlet i ty věci, které na něm byly špatně. A to tuhle společnost ještě čeká. Bylo by dobré, abychom s tím začali co nejdřív. Tím se můžeme vyhnout tomu odpornému parlamentnělisťáckému bahnu. Když se o věcech dlouho mlčí, vynoří se protiproudy a jsou hnusné.

Mě zajímá váš pohled, protože jste Václava Havla díky svým rodičům opravdu znala osobně.

Ano, ale chytla jsem ho v té pozdní fázi. Nemůžete říct nic hnusného o laskavém dědečkovi. Ale kdysi jsem trochu ze srandy

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější