V krizi jsme sami sebe opět utvrdili, jak umíme být solidární. Ale jsme opravdu tak dobří?
Glosa Simony Bagarové: Kdykoliv ve společnosti nastane kritická situace, ať je to povodeň, nebo epidemie, objeví se v médiích v souvislosti s pomocí veřejnosti termín „vlna solidarity“. Možná je to označení docela příznačné, protože vlastností vlny je, že se přežene a pomine. Stejně jako naše solidarita.
Objevila se i tentokrát. Měla podobu stovek tisíc roušek, které obětaví lidé šili ze starých prostěradel, energetických balíčků zdravotníkům i desítek milionů korun na transparentních účtech veřejných sbírek pro nejrůznější bohulibé účely. Není pochyb o tom, že záměrem těch, kteří se jakýmkoliv způsobem zapojili, bylo skutečně pomoci.
A není zároveň pochyb o tom, že by pomoc vypadala diametrálně jinak ve chvíli, kdy bychom místo roušek z prostěradel měli darovat jednu z posledních pěti, které by nám doma zbývaly. Pomáhat ze své komfortní zóny, nebo z ní kvůli pomoci druhým vystoupit je velký rozdíl.
Komfortní zóna je zdánlivě bezpečný prostor na straně jedné, ale stagnující prostor na straně druhé. Chybí v něm dynamika, díky které se rozvíjíme a posouváme. V případě pomáhání druhým to mnohdy znamená, že pomáháme tak, jak to vyhovuje nám, a ne tak, jak je potřeba.
S hrdostí si na sociální sítě vyvěsíme prohlášení o tom, jak jsou pečovatelé, učitelé nebo zdravotníci naprosto nepostradatelní, ale jediné, co pro ně uděláme, je, že jim zatleskáme ve Sněmovně či z balkonu. Vyčerpaným a přepracovaným lékařům pošleme jako důkaz naší úcty müsli tyčinky a energetické balíčky, které na mnoho dní zcela obsadí Instagram motolské nemocnice. Kdo se nevyfotí se svou krabicí energie, jako by nebyl.
S trochou nadsázky se ale dá říct, že problémem českého zdravotnictví a sociálních služeb není nedostatek jídla, ale nedostatek
