Českému státu záleží jen na zisku, ne na životech seniorů nebo evropské solidaritě
Esej sociologa Stanislava Bilera: Kdo žije delší dobu v cizině, už se nikdy nevrátí do stejné země. Co bylo před odjezdem normou a samozřejmostí, stává se po návratu lokální zvláštností. Hérakleitova teze o nemožnosti vstoupit dvakrát do stejné řeky po staletí odvádí pozornost k měnící se řece. Ale jsme to my sami, kdo se mění a kdo vidí pokaždé jinou řeku. Po dvou měsících v nouzovém stavu jsme se stali jinými lidmi a věci dříve normální začnou pro mnohé ztrácet smysl.
Jako každá nemoc zredukovala také epidemie potřeby a životní cíle na ty nejpodstatnější. Zjistili jsme, že jsme stále lidmi, kteří potřebují jiné lidi, dýchat vzduch a procházet se mezi stromy. Zůstává otázkou, jak přesně náš svět a náš stát na tyto elementární potřeby odpovídá. A pokud na ně neodpovídá, proč jej udržujeme v chodu.
Ke stavu „jako předtím“ bude obtížné se vrátit také proto, že stěží existuje konsenzus, jakým tento svět vůbec býval. A pokud se již na něčem shodneme, shoda nepokračuje v tom, zda to, co bývalo, vůbec stojí za záchranu a obnovu.
Je to jako hledat motivaci pro návrat do práce, jejíž smysl vám uniká, v níž vás šéf ponižuje a výplata stěží pokrývá základní životní potřeby.
Normální svět, který nedává smysl
Již více než dekádu pozorujeme