Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Oceněný román Svědectví Margaret Atwoodové je až nepříjemně aktuální

Kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová je tak významnou autorkou, že si porota nedovolila jí loni cenu neudělit. Foto: Alastair Grant, AP/ČTK
Kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová je tak významnou autorkou, že si porota nedovolila jí loni cenu neudělit. Foto: Alastair Grant, AP/ČTK

Dystopické romány mají tu pochybnou výhodu, že se velmi často proměňují ve skutečnost. Právě vychází český překlad románu Svědectví navazující na slavný Příběh služebnice. Získal Bookerovu cenu, podle Příběhu služebnice vysílá HBO seriál a rozkolísaná doba popularitě této knihy může jen nahrávat.

Překlad posledního románu Margaret Atwoodové Svědectví, za který získala na podzim loňského roku Bookerovu cenu, dorazil na český knižní trh ve zvláštním, vlastně příhodném okamžiku. Zatímco angličtí čtenáři jej loni v říjnu četli jako další ze znepokojujících dystopií – a tedy jako varování, které je sice vážné, ovšem jehož hrozba je vzdálená –, český čtenář ho dostává do rukou v momentě, kdy jasné kontury a zdánlivé jistoty včerejšího světa vzaly za své a kdy se náš bezprostředně žitý svět, aspoň na čas a aspoň někde, v dystopii převrátil, přičemž příčinou nebyla ani válečná, ani přírodní katastrofa, ale jeden z virů, kterých je kolem nás bezpočet.

Změna situace ve světě dodává čtení nového románu kanadské prozaičky zvláštní rozměr. Svědectví jsou volným pokračováním jejího patrně nejúspěšnějšího románu Příběh služebnice z poloviny osmdesátých let. Ten vznikl v době, kdy ve Spojených státech sílil konzervativní tlak na omezení liberalismu v oblasti reprodukčních práv. Atwoodová v reakci na tato politická pnutí napsala dystopický román, v němž je reprodukce klíčovým problémem: většina žen je totiž v důsledku znečištění životního prostředí neplodná, a tak militantní náboženská diktatura „znárodní“ ty ženy, které ještě plodné jsou, a jejich životy v zásadě redukuje na reproduktivní funkci.

Seriál právě včas

Politické diskuse na toto téma ožily s nástupem Donalda Trumpa do Bílého domu a není náhodou, že záhy (vlastně jen několik měsíců poté) se Příběh služebnice objevil jako televizní seriál – dystopické varování znovu nabylo na naléhavosti. Seriál, v němž se sama autorka na okamžik mihla jako jedna z „tet“, patrně inspiroval Margaret Atwoodovou k tomu, aby se ke své třicet let staré knize vrátila a napsala pokračování. Čistě na okraj, je zajímavé, nakolik mezi televizním seriálem a novou knihou existovala interakce. Změna vypravěčky a hlavní hrdinky může – byť samozřejmě nemusí – být důsledkem televizního seriálu, nicméně to, že Svědectví neuzavřela možnost pro další řadu seriálu, jistě náhoda není.

Margaret Atwoodová dle svých vlastních slov psala Příběh služebnice jako „varování“, aniž by si „dokázala představit, že něco takového se může skutečně stát“. Nuže, třicet let poté některé státy využily koronavirové krize a s odůvodněním, že nejde o nutný zákrok, začaly ženám odpírat přerušení těhotenství. Ale není to případ jen Spojených států – různé výroky o nutnosti zvýšení porodnosti, zachování národa apod. se objevovaly všude, včetně České republiky a dalších zemí střední Evropy. Ostatně krizi k posílení moci zneužili téměř všichni autoritáři – ať už jejich agenda byla jakákoli.

Současná krize ovšem odhalila ještě jednu věc. Dystopie se ponejvíce jeví jako nereálné zejména způsobem převzetí moci. V Příběhu služebnice se takto moci chopila náboženská sekta prakticky převratem, nicméně zneužívání krize (a strachu, který ji provázel) nám jasně ukázalo, že se nutně nemusí realizovat onen vnější rámec pro to, aby byla do praktického života uvedena řada atributů těchto dystopií. Pokud odhlédneme od onoho rámce, často šokujícího, nepravděpodobného a vzdáleného, zjistíme, že mnohé z aspektů dystopií pomalu tvoří součást naší skutečnosti a že je žijeme.

Dezinfikovaná historie

V tomto náhledu jsou Svědectví obzvlášť silná. Na rozdíl od Příběhu služebnice nezachycují bezprostřední přítomnost, ale ohlížejí se zpět. Hlavní vypravěčkou již není June, ale jedna z tet, Lydia, jejíž pohled doplňuje perspektiva dvou mladších žen, které dobu před nástupem Gileádu nezažily. Právě jejich svědectví je ovšem nejvíce znepokojivé, neboť se v něm ozývá to, jak snadné je přivyknout nějakému řádu a jak obtížné je ho zpochybnit nebo se proti němu postavit, pokud člověk nepoznal nic jiného. V okamžiku, kdy se zákaz knih, vzdělání a především humoru jeví jako cosi daného, skoro neexistuje cesta ven.

A jako každý autoritářský režim se i Gileád pokoušel vytvořit svou vlastní dezinfikovanou verzi historie. „Svěřuji tato slova papíru ve své soukromé svatyni v knihovně naší Rezidence Ardua, která si po horlivém pálení knih napříč zemí směla ponechat jednu z mála knihoven. Špinavé a krvavé otisky minulosti bylo totiž třeba sprovodit ze světa, aby udělaly místo nové, mravopočestné generaci, jež bude následovat, taková je alespoň teorie,“ uvádí Lydia soubor svědectví o Gileádu, který se pokouší rafinovaným způsobem dostat ven, tedy do Kanady.

Snímek ze třetí řady seriálu Příběh služebnice. Foto: Sophie Giraud, HBO

Ovšem nevěrohodným vypravěčem není jen pro čtenáře, ale i pro další postavy, jež jsou součástí knihy. A tak v závěru čteme: „Mnohé nasvědčuje tomu, že jde právě o ‚tetu Lydii‘, jíž vděčíme za rukopis z Rezidence Ardua. Přesto bych nerad přistupoval k ukvapeným závěrům. Co kdyby dané svědectví bylo přece jen falzifikátem: ne dnešním neohrabaným pokusem o padělek – laboratorní data papíru a tuše by takové diletantství snadno odhalila –, nýbrž mystifikací uvnitř Gileádu, respektive v rámci samotné Rezidence Ardua?“

Svědectví, jež do češtiny působivě přeložila Kateřina Klabanová, se odehrávají zhruba patnáct let po Příběhu služebnice a značná část děje se točí kolem dcery velitele Waterforda (ve skutečnosti dítěte June a jejího milence), která zmizela v Kanadě, stejně jako tam mizí ilegální cestou řada služebnic. Do Kanady se mají dostat i „svědectví“ z titulu ve formě mikrotečky, a to v naději, že jejich zveřejnění povede ke skandálu a zhroucení Gileádu.

Román idejí

Margaret Atwoodová vždy psala romány idejí a jako takovou je třeba ji číst. V jejích postavách nenajdeme nějakou velkou hloubku; příběh i to, co postavy říkají a jak konají, má velmi často jen ilustrovat nějakou nosnou myšlenku. A Atwoodová to dělá dobře, zejména ve svých nejlepších románech, jako jsou Příběh služebnice, Alias Grace a právě Svědectví. Svědectví nabídnou čtenáři sevřený děj, místy se dokonce blíží špionážnímu thrilleru, ovšem Margaret Atwoodová samozřejmě není žádný John Le Carré.

Pozorného čtenáře zarazí dvě věci: především za situace, kdy do Kanady onou podzemní cestou mizí řada služebnic, je způsob rafinovaného špionážního předání dokumentů přece jen zbytečně komplikovaný – proč není možné dokumenty vyvézt normálně? Za druhé autorka ukazuje neobyčejnou citlivost vůči ohrožení svobody v dnešním světě, ovšem její premisa je ze světa včerejšího: implicitně věří, že zveřejnění dokumentů odhalujících pravdu něco změní: například jako aféra Watergate vedla k rezignaci prezidenta. Tíživost dnešní krize je ale právě v tom, že pravda už přestala být onou „odkrytostí“, jak o ní v návaznosti na řecké myšlení píše třeba Martin Heidegger.

Odkrýt, odhalit ještě nic neznamená. Naopak, četné případy ze současného světa nám ukazují, že taková odhalení s popularitou autoritářů nedělají vůbec nic a že tradiční média, jejichž role „hlídacího psa demokracie“ spočívala právě ve zveřejňování dokumentů, které dotyčné usvědčovaly a nutily odejít z veřejného života, pozbyla velkou část své moci tím, že zveřejněná pravda nemá na voličské a jiné preference prakticky vliv.

Americká dystopie

Je dobře známo, že lidská mysl má potíž vytvořit v imaginaci něco zcela nového. Příkladem budiž fantastičtí tvorové, kteří povětšinou sestávají z tělesných částí již existujících bytostí, což někdy působí značně komicky. Stejně tak dystopie nepřicházejí s nějakou radikálně novou vizí budoucnosti, ale pracují s těmi prvky minulosti, které bychom nejraději vytěsnili. A v tomto je poslední román Margaret Atwoodové asi nejvíc znepokojující. V jistém smyslu se Lydiino ohlédnutí za historií Gileádu čte jako ohlédnutí za temnými stránkami americké historie: cesta, po níž utíkají služebnice za svobodou, je ozvěnou cesty, po které prchali otroci z Jihu na Sever; celé to prostředí morálního fanatismu, zákazu vzdělanosti a humoru poukazuje k temným počátkům americké historie, totiž k puritánskému osídlení – ostatně onu červenou barvu oděvů služebnic i častý výskyt slova „cizoložnice“ („adulteress“) lze číst jako přímý odkaz k spisovateli Nathanielu Hawthornovi, který se s tíživým dědictvím puritánského temného fanatismu pokoušel vypořádat.

Řečeno ještě jinými slovy, Svědectví posilují znepokojivé vyznění Příběhu služebnice poukazem, že to, co nás děsí ohrožením naší svobody, nemusí přijít z nějaké těžko představitelné budoucnosti a nemusí být dílem nějaké klimatické katastrofy globálního rázu, ale že už to tady bylo, že to dříme někde v našem kolektivním povědomí, v naší historii a že to může kdykoli, zejména pak v obtížných dobách, vyvřít na povrch.

Poněkud smíšené pocity mohou zažívat kolemjdoucí u výlohy s oprátkou propagující novinku Svědectví. Výloha se nachází v pražské ulici Milady Horákové, kousek od ní navíc spáchala svůj hrozný čin Olga Hepnarová. Foto: Ivan Adamovič, Deník N

Stejně znepokojivým momentem je i samotná příčina vzniku Gileádu. Jak už bylo řečeno výše, dva dystopické romány Margaret Atwoodové se od podobných dystopií z poslední doby odlišují právě tím, že příčina kolapsu civilizace, v tomto případě biologická, je celkem pravděpodobná. Cesta Cormaca McCarthyho se odehrává po neurčené katastrofě, jež zničila infrastrukturu a vrhla lidstvo do stavu, kdy je člověk člověku vlkem; do češtiny bohužel nepřeložený a výtečný Lazaret (The Pesthouse) Jima Crace se odehrává po podobné pohromě a vrací lidstvo o několik století zpět, v jeho případě do 17. století, které je mu, stejně jako Hawthornovi a Atwoodové, dobou puritánského temna; Zeď (The Wall) Johna Lanchestera se odehrává po ekologické katastrofě, jež vede k uzavření národních hranic a nastolení autoritářského režimu.

Katastrofa, kterou zachycuje Atwoodová je podstatně subtilnější. Ostatně doznívající koronavirová krize také byla krizí, kterou řada biologů a lékařů dlouhodobě předvídala, jen se nevědělo, kdy přijde a v jaké formě. Stejně tak se dlouhodobě diskutuje o problémech s porodností. Za zmínku snad stojí, že několik let po Příběhu služebnice se stejným problémem zabývala i vynikající P. D. Jamesová, známá především jako autorka detektivek s Adamem Dalglieshem. Její později zfilmovaný román Děti lidí (The Children of Men) se odehrává mezi lety 1995 až 2021 a zachycuje situaci, kdy masová neplodnost, tedy biologický problém, má výrazně negativní dopad na demokracii a vlastně vede k jejímu postupnému okleštění a rozkladu.

Jak Atwoodová, tak P. D. Jamesová přesvědčivě ukazují, nakolik jsou demokratické režimy závislé na určité biologické normalitě. Nedávná zkušenost z krize kolem nemoci covid-19 nám ukazuje, že sebemenší narušení této normality, navíc v tomto případě ještě zveličené médii, vede k reakcím, které postupně demokracii omezují. Jako jeden příklad za všechny jmenujme uzavření hranic národních států a urychlenou repatriaci občanů států ze zahraničí – jako by blízkost u příslušníků vlastního národa zvyšovala pocit bezpečí. V neposlední řadě ukazují, nakolik jsou racionalita a otevřenost křehké. Stačí lehké vychýlení, znejistění, strach a mohou se lehce zhroutit. Strašidla se neukrývají ve vzdáleném kosmu, nýbrž v naší minulosti a pudech, které jsme nikdy nedokázali naplno ovládnout.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Literatura

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější