Kácení soch, výchova k empatii a britské zpytování černého svědomí
Glosa Ivana Kytky: Kdykoliv se mí přátelé pozastaví nad tím, že téměř po třiceti letech života na britských ostrovech nepatřím k naturalizovaným Britům s cestovním pasem, odpovídám popravdě, že se tak necítím. Jsou-li to dobří či blízcí známí, dodám polohlasem, že by na mě s tím dokladem přešla také část britské historie a odpovědnosti za ni.
Luxus nezúčastněné identity mi pak dovolí sledovat, když rozbouřené davy strhávají v ulicích anglických měst pomníky (nebo tím jen hrozí), bez emocí a se zvědavostí. Jako film ze vzdálené, exotické země, v kterou se dokáže Británie na okamžik proměnit.
Revoluce a demolice ponechávali Britové po staletí Francouzům a Evropanům vůbec. Kam se tedy vytratila britská rezervovanost a racionalita, ostrovní smysl pro toleranci? Svrhl-li tedy v Bristolu rozvášněný dav sochu obchodníka s otroky Edwarda Colstona z 18. století, je to jen náhlý výron globalizovaných emocí? Symbol měnící se multikulturní Anglie 21. století? Nebo zhmotnělá opožděná touha po historické spravedlnosti?
Demolice jako součást historického symbolismu
Část odpovědi lze nalézt v reakcích, které vzpoura v ulicích vyvolala. Inspektor místně příslušné policie pro hrabství Avon & Somerset Andy Bennett vysvětlil nečinnost místních strážníků během události