Divadlo Na zábradlí oslavuje skládačkou z filmů velkého švédského režiséra
Ke svému výročí divadlo připravilo ambiciózní, i když v mnoha ohledech ne zcela přesvědčivou inscenaci Persony, inspirovanou filmovou tvorbou Ingmara Bergmana.
Jedno z nejproslulejších pražských divadel, jež letos slaví šedesáté výročí založení, si takřka po celou dobu své existence dokázalo udržet vysoké renomé. A je tomu tak i v posledních sezónách, kdy jeho podobu a směřování určuje výrazný rukopis režiséra Jana Mikuláška ve spolupráci s uměleckou šéfkou a dramaturgyní Dorou Viceníkovou a scénografem a kostýmním výtvarníkem Markem Cpinem. Jan Mikulášek se ve své tvorbě pro Divadlo Na zábradlí takřka programově vyhýbá inscenování tradičně psaných divadelních her. Mezi jeho jevištními realizacemi najdeme adaptace textů nedramatické povahy nebo původní projekty vznikající za autorské spoluúčasti herců. S výjimkou Bernhardova dramatu Mýcení, což je bezpochyby jedna z nejlepších inscenací tohoto roku, se Mikulášek s Viceníkovou rádi obracejí k prozaickým předlohám, jako je Camusův Cizinec, k deníkovým záznamům (Zlatá šedesátá inspirovaná soukromými zápisky scenáristy a režiséra Pavla Juráčka) či k dopisům (Korespondence V+W). Samostatnou linii věnují autorským inscenacím, které částečně vznikají metodou kolektivního hledání a hereckých improvizací (Hamleti, Posedlost, AnderSen).
Nyní tedy Na zábradlí zaostřili svou pozornost na Ingmara Bergmana, nikoliv jako na významného divadelního tvůrce, ale jako na mimořádného filmaře. Ani to ovšem není úplné novum, protože před pár lety již Mikulášek s Viceníkovou uvedli volnou adaptaci motivů z tvorby jiné velké osobnosti kinematografie 20. století, Luise Buñuela. Proč však tentokrát bez ohledu na Mikuláškovu režijní originalitu i Cpinův výtvarný vklad vzniklo představení tak rozporuplné?
Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.
