Deník N

Výbušný zlotvor, milenka či babolap? I motorismus má své kulturní dějiny

Slavný obraz Bedřicha Knüpfera Fauni prchající před automobilem z roku 1905 ilustruje nezadržitelný krok techniky. Foto: Národní galerie Praha
Slavný obraz Bedřicha Knüpfera Fauni prchající před automobilem z roku 1905 ilustruje nezadržitelný krok techniky. Foto: Národní galerie Praha

Automobil. Dopravní prostředek, statusový symbol i takřka předmět uctívání. Navzdory železnici a letadlům má právě on status „nejvlastnějšího dopravního prostředku moderního světa“, říká německý historik Peter Borscheid v knize Virus času: Kulturní dějiny zrychlování. Nyní si můžeme přečíst o jeho roli v českých zemích.

I dnes dokáže automobil působit jako mocné afrodiziakum. Psycholog Slavomil Hubálek drsně popsal svoje rozhovory s podvodníky, kteří měli před zatčením (a pak často i po propuštění z vězení) nesrovnatelně vyšší příjmy, žili v „jiných sférách“ než on. Když se ptal jednoho z obviněných, zdali nepřehání, když tvrdí, že už měl tisíc partnerek, ten mu drze odpověděl: „Až nebudete jezdit oprýskaným trabantem, ale mercedesem se stříbrnou metalízou, tak vám tam nejkrásnější holky v Praze polezou výfukem.“

Zároveň dnes mají auta stále větší množství kritiků. U nás popsal negativní dopady masového automobilismu na veřejný prostor měst, na podobu venkovské krajiny, na kvalitu života i životního prostředí sociolog Jan Keller v knize Naše cesta do prvohor: o povaze automobilové kultury (1998).

Jak si ale lidé na představu dopravního prostředku, který může oproti vlaku skoro kamkoli, zvykali? A jaké stopy zanechává motorismus v kultuře? To nejnověji, ale poněkud roztříštěně a neúplně líčí kniha České století motorismu I: kulturní roviny českého motorismu (Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2019). Proto se budeme průběžně odkazovat také na e-knihu Člověk–Auto–Encyklopedie (2011–2014), což je obsáhlý, ale zřejmě nepříliš známý zdroj informací.

Antikrist na kolech

Autoři Českého století motorismu obecně zdůrazňují, že česká kultura reagovala na automobil mnohostranně: „automobil je částečným odrazovým tvůrcem kultury, ale je současně i jejím samotným produktem“. Přitom i u nás byly počátky automobilismu těžké, i když zde neplatil zákon, podle něhož musel před jedoucím strojem pro výstrahu běžet člověk s červeným praporkem jako v Anglii. Popis jedné z prvních zdejších jízd dnes působí značně komicky, ale ještě odráží hrůzu, kterou nový prostředek vzbuzoval. Jeho autorem je Jaroslav Sviták, syn automobilového vynálezce Leopolda Svitáka (18561931), jenž v letech 1897 až 1898 sestavil první rakousko-uherský osobní automobil NW Präsident: „Na jedné z prvních zkušebních jízd s autem President v roce 1897 jel jsem s tatínkovým úředníkem Habanem mladším (pozdějším závodníkem) na silnici k Veřovicům. Bylo mi něco přes deset let, ale vzpomínka mi utkvěla v paměti. Před námi na silnici šla nějaká stará Veřovjanka s rancem na zádech. Po výstražném znamení houkačkou se ohlédla a plna úděsu přeskočila příkop, klesla na jeho okraji a začala se křižovat před příchodem antikrista, který

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější