Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Odvykání strašně bolí, až pak přijdou deprese a výčitky. Abstinuju, ale nikdy nemůžu říct, že jsem vítěz, tvrdí Martin Preiss

"Zlom přijde teprve, když začnete být v abstinenci šťastní, když v ní najdete smysl, když ji neberete jako něco, co vás diskvalifikuje," říká Martin Preiss. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Zlom přijde teprve, když začnete být v abstinenci šťastní, když v ní najdete smysl, když ji neberete jako něco, co vás diskvalifikuje,“ říká Martin Preiss. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Čtvrtstoletí vrcholového pití, patnáct let nadužívání prášků na spaní. Šest let detoxů, léčeb a odvykání. A opakovaných uklouznutí, recidiv i propadů do hlubokých depresí. Nyní je herec Martin Preiss abstinující závislý a doufá, že vydrží. Konečně se totiž něco změnilo. „Paní doktorka tomu říká ‚koperníkovský obrat‘. Začal jsem oceňovat svět za střízliva, začal jsem vnímat nepití jako bonus, ne jako něco, kvůli čemu o něco přicházím. To mi trvalo dlouho,“ říká v rozhovoru pro Deník N. Otevřeně, bez studu a bez příkras mluví o svých selháních i výhrách, odvykání, chutích, depresích, ale také o podpoře i skepsi své rodiny.

Nedávno jsem poslouchala audioknížku, kterou jste namluvil. V jedné pasáži si detektiv nalije panáka whisky a popisuje, jak příjemně mu je, když se napije. Myslela jsem při tom na vás. Jaké to je verbalizovat skrz postavu, kterou načítáte nebo dabujete, takový pocit?

V pohodě. Nechci machrovat, ale už to se mnou nemává jako dřív. Aspoň to tak cítím. Už totiž vím, že rizikem pro selhání je sám strach ze selhání. Už se nebojím okamžiků, kdy bych měl být tam, kde se pije, kde je alkohol, ale ani je nevyhledávám.

„Má závislosti, vidím tě,“ jak říká doktor Nešpor, u kterého jsem se mimo jiné taky v Bohnicích léčil. I když mi jeho metody nevyhovovaly, mám k němu respekt, pomohl spoustě lidí. Já svou závislost už, doufám, jasně vidím. Jsem si jí vědom. A ukazuju na ni vztyčenej prostředník.

Chuť už nepřichází?

Čím dál míň. V raných stádiích abstinence se tomu říká bažení, pak už jen chuť. Z malých chutí se může stát odložená chuť, která se nakumuluje, a člověk může zrecidivovat, už to prostě nevydrží. Ale já už poznám, že se blíží. „Aha, je to tu… Ahoj, čau, tak zas jdi a měj se!“ Nedám jí prostor. Po nějaké době se přestane snažit. Nehlásí se tak často. Všechno to je v hlavě.

Vůbec mi nevadí, když si manželka naleje večer víno. Nevadí mi zajít do hospody u nás v Kunraticích, kde skvěle vaří. Už si nedám super plzeň, ale dva birelly nebo kofolu. Ty volty mi neschází. A když už kluci začnou po pátým pivu panákovat a přestávám jim rozumět, omluvím se a jdu domů.

Tohle už není problém, ale dlouho byl. Cítil jsem se méněcenný. Všechno jsem měl spojený se zážitkama s pitím. Kamkoliv jsem přišel, vzpomněl jsem si, jak bývávalo za starých dobrých časů, a bál jsem se, že už to nikdy nebude ono. A ono to jde. Ale pravda je, že jsem víc

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko, Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější