Zrození morální komunity zlomilo moc primitivních despotů
Existuje ideální politické zřízení, které by odpovídalo lidské přirozenosti? A můžeme se o tom poučit při studiu sociálního uspořádání šimpanzích či gorilích tlup? Americký kulturní antropolog Christopher Boehm ve své knize Hierarchie v pralesích: Evoluce rovnostářského chování tvrdí, že ano.
Boehm do textu zahrnul i výsledky svých výzkumů u Navahů, Černohorců, ale především šimpanzů. Ti sice žijí v hierarchicky strukturovaných despotických společenstvích, v jejich chování však podle autora nalézáme některé rysy, jež se u lidí „rozvinuly v demokracii“.
Špinavá práce
Boehm v knize například dokumentuje útoky na vysoce postaveného samce ze strany společenství šimpanzů, kteří daného jedince buď usmrtili, nebo ho vyobcovali ze svého středu. A to způsobem připomínajícím ostrakismus, tedy hlasování ve starověkých Athénách, při kterém každý občan dostal hliněný střep neboli „ostrakon“, na který napsal jméno člověka, jenž měl být vypovězen.
Obdobu těchto aktů vzpoury autor nachází ve společenstvích lovců a sběračů, která se příležitostně dopouštějí vražd „deviantních“ jedinců nezřízeně prahnoucích po moci a pokoušejících se v dané skupině získat dominantní postavení. Případně usmrcují lidi podezírané z čarodějnictví, které je má prý vést k pokušení zastrašovat a tyranizovat své bližní, což autor dokládá různými výzkumy těchto komunit žijících ve 20. století (ovšem pravděpodobně k témuž dochází i dnes).
„Špinavou práci“ třeba u australských Aboriginců vykonávaly také sousední kmeny, a to recipročním způsobem. Stačilo dát druhé skupině, jež se nám často chce za něco pomstít, najevo, aby svou mstu uvalila na jedince, který naší vlastní skupině působí potíže. Případně mohl být tento úkol svěřen, jako u Inuitů, mužským příbuzným oběti.
Šimpanzí despotové a jejich odpůrci
Šimpanzí tlupy jsou ale schopné na aktuální chování vůdčího samce reagovat i jinak než pomocí násilí. V příhodě, kterou autor líčí, začal vůdčí samec Jimoh
