Deník N

Politici řeší, kolik nás bude stát unijní předsednictví, ale co bychom při něm mohli prosadit, je nezajímá

Premiér Andrej Babiš se zatím v případě chystaného předsednictví České republiky v Radě EU zajímal hlavně o to, na kolik nás to přijde. Foto: AP / ČTK
Premiér Andrej Babiš se zatím v případě chystaného předsednictví České republiky v Radě EU zajímal hlavně o to, na kolik nás to přijde. Foto: AP / ČTK

Komentář Víta Dostála: Úřad vlády vyhlásil veřejnou konzultaci k prioritám předsednictví České republiky v Radě Evropské unie, kterého se naše země ujme ve druhé polovině roku 2022. Snahu otevřít debatu o tom, čeho vlastně v čele Evropy chceme dosáhnout, je třeba ocenit. Veřejná konzultace k tomu ale nestačí – klíč k českým prioritám v EU mají politici, kteří by se mu měli více věnovat. Předsednictví je skvělou příležitostí jak pro Česko, tak nakonec i pro jejich kariéry. Jenže zatím nic nenasvědčuje tomu, že by si to naši představitelé uvědomovali.

První české předsednictví v roce 2009 si budeme navždy spojovat s úspěšným řešením plynové krize, pádem vlády Mirka Topolánka v jeho průběhuzačátkem politické dráhy Jana Fischera. To druhé proběhne již podle pravidel stanovených Lisabonskou smlouvou, která zavedla stálé předsednictví v Evropské radě (předseda Evropské rady, toho času Charles Michel) a v evropské zahraniční politice (Josep Borrell). Český premiér nebo premiérka tak nebudou řídit jednání se svými protějšky a o stejnou výsadu přichází šéf či šéfka české diplomacie. Přesto má předsedající stát ve svých šesti měsících příležitost do značné míry ovlivňovat, co se v Unii dojedná.

Nezbytným minimem každého předsednictví je dobré zvládnutí organizačních, manažerských a vyjednávacích úkolů. To samozřejmě platí i pro Česko, které bude na různých úrovních hledat a navrhovat kompromisy a za členské státy jednat s dalšími unijními institucemi. Přesto by Česká republika neměla rezignovat na příležitost zdůraznit některé vlastní priority a ty se pokusit postavit do popředí. I při zachování pozice nestranného vyjednavače lze pomocí vhodného nastavování, strukturování či opouštění agendy upřednostnit některé směry evropské politiky před jinými. Karty lze rozdávat i tak, aby vítězili naši „spoluhráči“.

Když uznáme, že ani dnešní předsednictví není zcela bezmocné, co se týče prosazování národních priorit, dostáváme se k první bolesti české evropské politiky. Důležité je totiž

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější