Moje kniha roku – Jan Wirnitzer. Redaktoři Deníku N vybírají nejlepší knihy, které letos četli

O vojevůdcích se s oblibou říká, že se chystají na minulou válku.

Publikace českého brigádního generála Karla Řehky – mimochodem mezi současnou hodnostní elitou české armády se vyjímá tím, že ho nepoznamenalo komunistické vojenské školství – jde přesně opačným směrem. Popisuje válčení v budoucnosti, válčení v současnosti – a to, proč se týká nás všech, i když si to možná neuvědomujeme.

Protože vlastně válčíme, jen tomu tak neříkáme. Ještě jednou si to slovo přehrajte: válčíme – první osoba, my. Zdaleka nejen vojáci.

„Iluze, v níž nepochybně žije většina z nás, tj. že se s válkou nikdy v životě nepotkáme, v dnešním krajně neklidném, rozbouřeném světě s naprosto nepredikovatelnou budoucností nemusí být, bohužel, ničím jiným než právě a pouze iluzí,“ uvádí publikaci v úvodním slovu historik Martin Kovář.

Informační válka (Academia, 2017)

Řehka, který prošel elitním výcvikem v USA i Británii i misemi na Balkáně a v Afghánistánu a nyní je zástupcem velitele mnohonárodní alianční divize v Polsku, není romanopisec a jeho Informační válka z konce roku 2017 na prolistování působí mnohde jako vysokoškolská skripta. Je místy hutná, ale místy zpomalí a pustí se do detailů.

Jádro knihy vlastně tvoří stržení mýtů, které my civilisté o válce máme. První: dnešní války už nemusejí vypadat jen jako střet dvou linií vojáků a obrněnců. Druhý: zmizela zřetelná hranice mezi válkou a mírem. Třetí: o informace šlo ve válčení vždycky (vzpomeňme, že zpráva o horské stezce zavedla Peršany u Thermopyl Řekům do zad), ale teprve s nárůstem možností jejich získávání, zpracování a využívání dramaticky roste jejich význam.

Zkusme na chvíli válku chápat hlavně jako činnost, jejímž účelem je vnutit protivníkovi svou vůli (k čemuž je střelba na frontových liniích zažitým, ale zdaleka ne nutným doplňkem). Řehka připomíná, že takto uvažoval významný pruský generál a teoretik války Carl von Clausewitz. Najednou se dá už celkem snadno přijmout teze, že toho lze docílit i informačním působením.

Ostatně, Rusko svého času znatelně podporovalo české protiradarové aktivisty. A máme v Brdech radar? Kdo dosáhl svého?

Nechybí konkrétní příklady onoho informačního válčení: „Saddám Husajn novinářům záměrně dovolil zůstat v Bagdádu i po zahájení bombardování s cílem nechat je vysílat zprávy z hlavního města pod palbou, natáčet civilní oběti, a působit tak na veřejné mínění v zemích protivníků,“ připomíná Řehka například postup iráckého diktátora při první válce v Zálivu. (Ostatně právě o předchozí velké americké válce, té ve Vietnamu, se říkalo, že ji Spojeným státům prohrála média.) To je další dimenze knihy: interakce mezi informačním válčením a prací médií.

Co tedy soudí autor o budoucích konfliktech? „Důležitým aspektem budoucí války bude informovanost obyvatelstva. Při dnešním informačním propojení světa již lidem nelze jen sdělit žádanou pravdu, je nutné přesvědčovat. Okamžitý přístup ke globálním informacím znamená také možnost ověření jejich pravdivosti, zároveň však s sebou nese zranitelnost vůči nepřátelskému působení v informačním prostoru (…) Zejména v demokratických společnostech, ale nejen v nich, je pro vedení války klíčové získávat podporu široké veřejnosti.“

Příběh nakonec

Příběh nakonec je o tom, čím Řehkova kniha vlastně začíná: fiktivním scénářem, jak by se toho mohlo v Česku, které válku v tradičním slova smyslu nepoznalo od roku 1945, hodně pokazit. Dodejme, že autor úvahu rámuje zdůrazněním, že to je fikce a mentální cvičení.

Rozehraný scénář počítá s růstem napětí na periferii Aliance. Jeden menší členský stát se už léta utkává s mocnější cizí zemí na poli propagandy a psychologických operací. Hraje se o morálku obyvatel, o ovlivnění domácího i mezinárodního mínění.

Do toho se ekonomický cyklus posouvá do fáze krize a nervozita roste. Přicházejí sankce, cla, množí se případy průmyslové špionáže a sabotáže v kybernetickém prostoru.

Pak někdo sestřelí špionážní letoun NATO nad sporným pohraničním územím. Záchranný tým Aliance se na místě dostane do palby místní milice. Aliance ani protivník, který milici omezeně kontroluje, nemají moc jak komunikovat, před časem kvůli vzájemné nedůvěře přerušily efektivní výměnu informací. Napadený stát i alianční jednotky na jeho území se začínají bránit. Stejně to vnímá i protivník, přesvědčený (v tu chvíli je jedno, zda oprávněně) o útočných záměrech soupeře.

Čeští vojáci zažívají na místě prudké boje a vážné ztráty. Zatímco nad Českem duní alianční dopravní letadla a po zemi se přesouvají kolony, obyvatelstvo – v důsledku předešlé propagandy protivníka – je rozpolcené. Politici se přou, akvizice vojenského materiálu, nastavené na dobu míru, kolabují. Objevují se nepokoje, armáda povolává to, co zbylo ze záloh, ztenčených zrušením vojny. Chybějí lidé s vojenským výcvikem.

Přibývá dezercí, službu opouštějí i policisté, kteří chtějí chránit své rodiny. Lidé se ptají, jak bude Česko chráněno před případným jaderným úderem, a zjišťují, že stát nemá prakticky žádný plán. Máme válečný stav i válečnou ekonomiku, ale málokdo ví, co to znamená a co se má dělat. Kybernetické útoky ochromují energetickou soustavu i komunikaci. Demoralizovanou společnost, kterou dokáže zaskočit také první sněžení, dál rozleptává nepřátelská propaganda. A to se v Česku nebojuje…

V tomto bodě mentální cvičení končí. A autor se ptá: „Co myslíte? Opravdu se nic z toho nemůže stát?“