Štíhlý a neintervenující stát? Tak na to teď můžeme zapomenout
Komentář Josefa Chuchmy: Koronavirová pandemie opět naléhavě vyvolala otázku: Co je to vlastně stát a co od něj jako občané očekáváme? „Staré dobré“ liberální a konzervativní představy o štíhlém a pokud možno neintervenujícím státu se nejen dostaly do mlýnice pozoruhodných paradoxů, ale přinejmenším dnes to vypadá, že pozvolna mizí za horizontem jako utopie.
Volání po štíhlém, efektivním a do věcí občanů minimálně zasahujícím státu je sice leitmotivem české polistopadové politiky, ale praxe uplynulých tří dekád bez ustání ukazuje něco jiného. Sice se tu měnily vlády, u kormidla seděly kabinety levé, pravé, středové, ale český stát reálně nezeštíhloval, byrokratizace života postupovala a na erár je navázáno čím dál více občanů.
„Česká republika by měla nadále pokračovat v omezování státních výdajů, včetně toho, že sníží počet státních zaměstnanců a omezí růst jejich mezd. Vyplývá to z hodnocení takzvaného konvergenčního programu Česka, jenž je jakýmsi plánem na cestě země k euru a který dnes schválila Evropská komise,“ zněl začátek zprávy ČTK z února 2008.
„Počet státních zaměstnanců se od roku 2012 zvýšil zhruba o 23 tisíc na letošních 437 tisíc,“ stálo ve zprávě téže agentury v říjnu 2016. „Ministerstva, úřady a jejich příspěvkové organizace zaměstnávají letos 469 737 lidí,“ informovala ČTK poslední březnový den loňského roku. Letos by státních zaměstnanců mělo být už 475 tisíc.
Ve frontě na peníze
Státy obecně jsou nyní víc než kdy jindy pod tlakem očekávání, co všechno mají zajistit, od čeho všeho by tu měly být. Stát je napříč společností – a možná často i „uvnitř“ myšlení jednotlivých lidí – vnímán ve zvláštní dvojakosti. Jednak jako něco, co by od nás mělo být co nejdál a neotravovat nás, v zásadě jako odcizená abstraktní entita, která jako kdyby snad ani nebyla tvořena a vedena konkrétními lidmi. Též je ovšem vnímán jako ochranitel, který má zakročit, když jsme v nebezpečí, a nejlépe tak, aby nás osobně to pokud možno příliš nestálo. Prostě aby se stát takzvaně postaral.
Bylo napsáno a i v této zemi vydáno dost chytrých knih o tom, jak síla jednotlivých států v posledních desetiletích slábne pod tlakem bezhraničního proudění kapitálu a rozpínavé moci globálních korporací. S ústupem liberalismu, který akcentoval osobní odpovědnost a svobodu, mizí ve veřejném prostoru zároveň autentické volání po štíhlém a neintervenujícím státu. V nynější turbulentní době, vyznačující se permanentním přeskupováním společenských vrstev, kultur či pracovních podmínek, je zaměstnanecké přimknutí se ke státu jednou z vyhledávaných jistot.
Nynější pandemie tlak na státy dále zesiluje. Na jednu stranu si kapitál a korporace chtějí udržet pro sebe co možná nejliberálnější podmínky, tedy uhýbat od placení daní, jak to jen jde. A chtějí mít – a také mají – na správu států stále silnější vliv; jak reálný, tak symbolický. Na stranu druhou se i mohutné firmy vřazují v časech krizí, které přináší 21. století, do jednotné fronty natažených rukou žádajících: Státe, zasáhni a plať!
A protože mají skutečnou moc, většinou dostanou ze společných (zdánlivě ničích) peněz spíše než ti nejpotřebnější. Ostatně když česká vláda v polovině letošního března téměř zastavila chod republiky, ihned po státních kompenzacích volal nadnárodně rozkročený miliardář
