České právo je nastavené pro muže, ženské zkušenosti v něm chybějí, říká ústavní soudkyně Šimáčková
Na první pohled jsou české zákony stejné pro všechny. Podrobnější čtení a praxe ale ukazují, že to tak nemusí být a některé právní normy sedí nejvíce na životy mužů. O tom je přesvědčená ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková a kolektiv autorů, se kterým nyní vydává knihu Mužské právo.
Česká ústava říká, že všichni občané České republiky – a tedy i muži a ženy – jsou si rovnoprávní. Vaše kniha se jmenuje Mužské právo, což ale naznačuje, že to tak úplně být nemusí. Jak to tedy je?
Nejmenuje se jenom Mužské právo, ale má i podtitul „Jsou právní pravidla neutrální?“ České právo je založeno na tom, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech. V knize zkoumáme, jestli právní předpisy k tomu, zda se týkají žen, nebo mužů, opravdu nepřihlíží.
Většina politiků, kteří rozhodují o obsahu práva v parlamentech, jsou pořád muži. Soudci vrcholných soudů, kteří právo interpretují, jsou z větší části muži. Pro ně je muž pravidlem a žena odchylkou. Když se podíváte třeba do zákoníku práce, píše se tam pořád o zaměstnanci a chviličku se mluví o zaměstnankyni, když potřebuje přestávky na kojení.
Ty nejdůležitější pozice ve státě, legislativě, interpretaci práva pořád zastávají zejména muži. Právní regulaci pak připravují skrze své vidění světa. Ženských pohledů je v této oblastí méně než mužských.
Znamená to tedy, že pokud říkáme, že zákony jsou neutrální, jsou ve skutečnosti nastavené na něco, co bychom mohli označit jako „mužský neutrál“?
V podstatě ano. Když připravujete pravidla, díváte se na hypotetickou situaci nebo vztah primárně ze svého pohledu i pozice. Chceme ukázat, že ti, kteří právo tvoří a interpretují, jsou velmi často muži a adresátem jsou také primárně muži. Teprve sekundárně v některých konkrétních vedlejších záležitostech se cílí i na ženy.
Není to jenom otázkou pohlaví, ale hlavně jejich životních zkušeností. V české společnosti – a viděli jsme to i v době koronaviru – péči o děti nebo o seniory v první řadě vykonávají ženy. To pak vede k tomu, že právní předpisy jsou konstruovány tak, že pečovatelské úkoly, které společnost potřebuje, tvůrcům právních předpisů nepřipadají tolik důležité. Péče neleží na jejich bedrech, ale na bedrech jejich maminek, sester, manželek. Proto jim nedochází všechny souvislosti, které jsou s péčí spojeny.
Lze v tomhle směru vůbec napsat dokonale neutrální zákon?
Máme povinnost se o to pokoušet. Velmi pěkně to popsal v 70. letech John Rawls v knize Teorie spravedlnosti. Říkal, že ten, kdo píše zákony, má povinnost použít závoj nevědění. Zákon by se tedy neměl připravovat z pohledu toho, kdo ho tvoří, ale tak, aby dobře fungoval pro všechny. Musíte myslet na to, že zítra ráno se můžete narodit jako autistické dítě, žena na mateřské dovolené, senior, kterému zemřely všechny děti, nebo nejbohatší člověk v zemi. Normy by měly být psány způsobem, který myslí na všechny.
Čistě sociologicky je tedy zřejmé, že nejlepší závoj nevědění tohoto typu získáte, když v tělese, které připravuje nebo interpretuje právo, jsou lidé s různými životními zkušenostmi.
Mají z pohledu těchto různých skupin české zákony nedostatky?
Určitě. Protože když chcete zachovávat rovnost ve společnosti, nejen formální, musíte vždy myslet také na rovnost šancí a někdy dokonce i na materiální rovnost. Chcete-li, aby lidé se zdravotním postižením měli rovné příležitosti, musíte jim kompenzovat jejich postižení.
Když se uvažuje o zdravotním pojištění nebo péči, nemůžete myslet jenom na jednoho typického člověka, zpravidla muže, ale musíte počítat i s tím, že jsou tady třeba i těhotné nebo kojící ženy. Protože právní předpisy nedopadají jenom na průměrného člověka, ale můžou také zasáhnout lidi, kteří průměrný život nemají. Tohle je třeba vzít v potaz.
Máte konkrétní příklad, kdy se na něco podobného narazilo?
V judikatuře Ústavního soudu se to ukázalo na velkém sporu, který se týkal
