Čína zakázala obchod s orgány a slibuje chránit soukromí. První občanský zákoník má pomáhat „od kolébky až do hrobu“
Nejlidnatější stát světa neměl ani sedmdesát let po svém vzniku občanský zákoník, přestože se o jeho zavedení čtyřikrát marně pokoušel. Letoškem se to mění, Čínská lidová republika kodex konečně schválila. Slibuje chránit rodinu, majetek, soukromí i třeba oběti sexuálního násilí. Obrací se život Číňanů k lepšímu?
Představme si starší ženu z malého města kdesi ve střední Číně, říkejme jí třeba paní Čang. Žije v malém domku na okraji městečka. V přední části domu, s velkými okny směrem do ulice, provozuje krámek s ovocem a zeleninou, v zadních pokojích bydlí i s celou rodinou. Za domem leží políčko, které paní Čang obdělává se svým mužem. Z peněz, které těžkou prací vydělají, živí i manželovou starou, nemohoucí matku.
Pomáhá také devatenáctiletá dcera, která už před časem odešla za prací do hlavního města provincie a má slušně placené místo v jedné z tamních továren. Každý měsíc posílá domů pěknou částku, ale jednoho dne se místo peněz objeví ona sama, dlouho před novoročními svátky, kdy ji čekali.
Přijede uplakaná a rodičům se jen pořád dokola omlouvá, než paní Čang konečně zjistí, co se stalo. Dceřin šéf si dívku po pracovní době zavolal k sobě do kanceláře, nalil dva kalíšky pálenky a jal se děvčeti slibovat modré z nebe, pokud mu bude po vůli. Pak ji začal osahávat. Dívka se bránila, ale jemu jako by to ještě dodalo na síle. Nakonec se jí podařilo utéct, jenže to už jí stihl ublížit.
Návratu domů se bála. Rodina na ni přece spoléhala a ona ji takhle zklamala… Ale ještě větší strach měla z policie, které by znásilnění měla nahlásit. Snad každý v továrně někdy slyšel šéfa, jak se vychloubá svými známostmi na úřadech. A také tím, že nejlepšího kumpána našel na policejní stanici.
Paní Čang utěšuje svého plačícího jedináčka a všechno v ní vře. A to dceři zatím ani neřekla, že rodina dostala příkaz k vystěhování. Domek prý musí jít k zemi, protože místo něj povede asfaltová silnice – kampaň za „výstavbu nového socialistického venkova“ praví, že městečko je třeba modernizovat.
Majitele domku nezajímají ani práva nájemníků, ani jejich starosti. Potřebuje stavení prodat, dokud to ještě jde, a rodina paní Čang do té rovnice nezapadá. Ať koukají rychle zmizet, včera bylo pozdě! O pozemku pod domkem a přilehlém poli ani nemluvě. Soukromé vlastnictví půdy v Číně neexistuje, všechna patří státu, na venkově ještě možná tak družstvům. Můžete si ji jen pronajmout, na sedmdesát let maximálně. A co je ukoptěné pole proti lesklé moderní silnici?
Paní Čang by chtěla bránit svůj domov, stěžovat si, prosit o pomoc. Ale už nemá sílu. Před čtyřmi lety se její tchán vydal do města na procházku a v jedné z ulic lemované vysokými bytovkami na něj z výšky spadla
