Deník N

Svedení, lhostejní, nebo zaslepení? Před 70 lety tisíce občanů žádaly smrt pro Miladu Horákovou

Ústřední výbor KSČ před procesem s Horákovou a dalšími vydal zvláštní tajnou směrnici, vyzývající k pořádání besed, schůzí a shromáždění a k přijímání usnesení žádajících "spravedlivé a přísné potrestání rozvratných zločinců". Na shromáždění občanů, pořádaném Městským národním výborem v Čakovicích, byla rovněž podobná výzva odhlasována. Foto: ČTK
Ústřední výbor KSČ před procesem s Horákovou a dalšími vydal zvláštní tajnou směrnici, vyzývající k pořádání besed, schůzí a shromáždění a k přijímání usnesení žádajících „spravedlivé a přísné potrestání rozvratných zločinců“. Na shromáždění občanů, pořádaném Městským národním výborem v Čakovicích, byla rovněž podobná výzva odhlasována. Foto: ČTK

Komentář Martina Gromana: Před sedmdesáti lety, 27. června 1950, byla tehdejším komunistickým režim spáchána justiční vražda na Miladě Horákové (a dalších třech odsouzených ve stejném procesu – Janu Buchalovi, Záviši Kalandrovi a Oldřichu Peclovi). Než si znovu pustíme televizní dokumenty s výpověďmi pamětníků nebo film Milada, je možná vhodná chvíle se ptát, jestli nám stačí tragický příběh o vraždě nevinné ženy, nebo za ním budeme hledat i něco víc pro naši současnost. Případ Horáková totiž klade nepříjemné otázky po společenské vině a pasivitě.

Život, práce, zatčení, mučení, proces i vražda Milady Horákové jsou dnes už dobře zmapované. Za třicet let se jim věnovalo mnoho autorů přes historiky Karla Kaplana, Pavla Palečka, badatelku Zoru Dvořákovou po dokumentaristy Martina Vadase či Marka Janáče a další. Opakovat známá fakta není tedy třeba. Otázkou je, co z toho příběhu přes veškeré poznání zbylo, co jsme si odnesli.

Milada Horáková je nepopiratelná oběť a jako taková bude vždy připomínána. Její vrazi jsou známi a jako takoví nesmí být zapomenuti. Pokud bychom ten příběh ale zas a znovu redukovali na vyprávění o justiční vraždě, bylo by to málo. Byl by to příběh uzavřený a časem zapomenutý. Jenže politická vražda nevinné ženy a matky bude dál jitřit a rozdělovat, protože je to ukázková nespravedlnost.

V hlavní roli nezájem

Když ale příběh nahlédneme v kontextu, přidáme více aktérů a vše bude složitější. Přibudou nejen sovětští poradci a jejich zdejší komunističtí pomahači, nejen novináři, kteří o procesech poslušně a nekriticky psali, ale také ti, kteří na jaře 1950 podepisovali petice a dopisy žádající smrt pro Miladu Horákovou a další obviněné. Těch dopisů a petic adresovaných Klementu Gottwaldovi a Státnímu soudu bylo více než 6300.

To jsou desetitisíce obyčejných lidí, kteří tehdy udělali, co se po nich chtělo. Pro někoho se stali, jak zpívala kapela Prohrála v kartách ve své „agitce“ Milada, „partičkou dvou milionů malejch sráčů“, oni si přitom nejspíš jen z pochopitelných důvodů nechtěli dělat problémy. Velký problém tím ale přidělali svým potomkům. Problém viny a lhostejnosti.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější