Deník N

Čínu i Tahiťany spojuje cenzurní nástroj, který potlačuje naše pocity

Jakmile máme pro něco slovní označení – třeba i nesmyslnou terminologii nebo zjevnou složeninu –, nejasný jev dokážeme vydestilovat v bezprostřednější a konkrétnější zkušenost. Foto: Paul Hanaoka
Jakmile máme pro něco slovní označení – třeba i nesmyslnou terminologii nebo zjevnou složeninu –, nejasný jev dokážeme vydestilovat v bezprostřednější a konkrétnější zkušenost. Foto: Paul Hanaoka

Najdete symbol, který je jiný než ty ostatní?

Jak dlouho vám to trvalo? Zkusme to ještě jednou. Najděte symbol, který je jiný než ty ostatní:


Převzato z knihy Garyho Lupyana a Michaela Spiveyho Current Biology (Současná biologie, 2008)

Jde o stejný obrázek jako předtím, jen otočený o 90 stupňů doprava. Všimnout si jiného symbolu je však tentokrát mnohem snazší. Dvojku dokážeme od všech pětek odlišit právě proto, že jde o čísla 2 a 5 – o číselné pojmy, jež jsme si osvojili již od útlého věku, o mentální reprezentace, jež dávají smysl. Když tento pojmový přístup znemožníme, uvidíme jen změť lomených čar, stejně jako když jsme se ušklíbali nad zakrouceným symbolem na předchozím obrázku: byl nám cizí a byl nerozpoznatelný, sotva odlišitelný od jeho stejně podivně tvarovaných sousedů.

Je to zvláštní pocit, když narazíme na zkušenost, kterou bychom si přáli popsat výstižnými slovy, popsat přesným jazykem. Když to nedokážeme, jsme ve stavu hypokognice, což znamená, že nám pro popis myšlenek či interpretaci zkušeností chybí jazyková či kognitivní reprezentace pojmu. Termín hypokognice zavedl v behaviorálních vědách americký antropolog Robert Levy, jenž v roce 1973 zdokumentoval zvláštní postřeh: když Tahiťané přišli o někoho blízkého, nevyjadřovali

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější