Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Českého lva si nestíhám užít, říká herečka, cestovatelka a čerstvá matka malého Slunce Tereza Ramba

Foto: Pavlína Saudková
Foto: Pavlína Saudková

Tereza Ramba letos získala Českého lva i Cenu kritiky za svůj výkon v komedii Vlastníci, vydala cestopisnou knihu DobroDruhům a už od loňska hraje v představení Amerikánka, které mění podobu podle situace: momentálně proběhla série představení na neobvyklých místech na podporu spolku Medici na ulici, jenž pomáhá bezdomovcům. Během karantény začala Ramba vysílat domácí podcast Do duší a nedávno se pustila do zkoušení titulní role ve hře Meda. To všechno v situaci, kdy je matkou teprve několikaměsíčního dítěte, které se snaží uchránit před pozorností médií a schovává ho za jméno Slunce.

Dá se říct, že rok 2020 je váš zatím vůbec nejnabitější?

To nedokážu úplně posoudit, od patnácti let jsem zvyklá hodně pracovat, ale rozhodně se dá říct, že je rok 2020 ten nejšťastnější. A vůbec se to netýká práce, ale malého miminka. V tomto ohledu je rozhodně nejnabitější. Je to taková jízda, že mám pocit, jako by věci, které jste vyjmenoval, okolo mě jenom proletěly. Někdy si nejsem jistá, jestli se opravdu staly. Třeba z toho lva jsem se ještě ani nestihla pořádně zaradovat.

Tvůrce Amerikánky Viktor Tauš říká, že „Amerikánka se mění přesně tak, jak život vyžaduje“. Po vašem těhotenství ji změnila i pandemie koronaviru. Vedle prostoru Jatka78 jste ji v poslední době hráli i ve výběhu pro hyeny, v pískovně nebo na letišti. Jak ty změny zvládáte? Užíváte si měnící se podobu Amerikánky?

Amerikánku už jsem téměř přestala považovat za divadlo. Je to taková performance, katalyzátor emocí: mých, všech tvůrců i diváků. Když ji hraju, mám pocit, že ze mě odchází negace a napětí a vstupuje do mě naděje. Amerikánka umí člověka nabít a posilnit. Změny mi vůbec nevadí, mám ráda výzvy a v Amerikánce hodně improvizuju.

Jak to snáší režisér?

Viktor je v tomhle vzácný, má improvizace rád: jakmile jste v postavě a dodržujete určitá pravidla, vítá v podstatě všechno. Myslím, že oceňuje tvůrčí energii každého jedince a umí dát člověku důvěru. Někdy se na sebe během představení podíváme a oba si myslíme to samé, i když jsme o tom vlastně spolu nikdy mimo představení nemluvili. Je to vizionář, ale samozřejmě taky blázen, což jde ruku v ruce. Občas je nutné nastavit mu hranice, například když vymýšlí, jak nás herce přivařit do výšky na panelák bez oken. Nebo když mi na otázku, jak mám hrát, když musím kojit, odpoví – kojit budeš na jevišti.

Momentálně zkoušíte titulní roli ve hře Meda, která rekapituluje život sběratelky a mecenášky umění Medy Mládkové a bude se hrát na letní scéně Musea Kampa. Jak jste tu roli získala?

Zavolala mi producentka Daniela Šteruská a roli mi nabídla. Dlouho jsem pochybovala, hlavně kvůli Slunci, ale

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější