Deník N

Vyšehradskej jezdec ukazuje Prahu ještě bez aut a reklam. Bojí se tlustých turistů, kteří se na koloběžkách dostanou všude

„Jediný tlak, který cítím, je na faktografickou přesnost,“ vysvětluje Pavel Friš. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Jediný tlak, který cítím, je na faktografickou přesnost,“ vysvětluje Pavel Friš. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Pavel Friš žije poblíž vyšehradské pevnosti skoro polovinu života. Před lety si uvědomil, že o místě, kde žije, toho příliš neví. Začal si proto budovat vlastní archiv fotek a starých pohlednic, které společně se zajímavými komentáři zveřejňuje na facebookové stránce Vyšehradskej jezdec. Dnes má téměř deset tisíc sledujících a pod každým jeho příspěvkem se vášnivě debatuje a vzpomíná. O tom, co člověku a městu dává znalost lokální historie a proč si pražský Vyšehrad zachoval svůj genius loci, mluví v rozhovoru pro Deník N.

Vyšehradští jezdci byl pražský gang sígrů z 50. let. Proč zrovna tohle jméno?

Ten název mi přišel poetický, ale s činností Vyšehradských jezdců přímo nesouvisí. Nechodím po parcích a nemlátím lidi. Spojuje mě s nimi jen to, že podle rodinné legendy kdysi zmlátili tatínkova dědečka. Vyšehradskej jezdec je v mém podání facebooková stránka, která se věnuje pražské historii.

Snažila jsem se na Facebooku dojít až na začátek, abych zjistila, kdy Vyšehradskej jezdec vznikl. Historie byla ale příliš dlouhá. Jaký je doposud jeho příběh?

Začalo to mým zájmem o historii nejbližšího okolí. To mě přivedlo k budování vlastního archivu. Zhruba od roku 2012 jsem začal pravidelně publikovat na Facebooku, kde se dneska snažím zveřejňovat zhruba jeden příspěvek denně. Podrobnější a delší texty pak píšu na svůj web. Tam můžu příspěvky mezi sebou propojovat a lokalizovat na mapě. Přál bych si, aby z nich vznikl průvodce, kterého si člověk vezme v mobilu s sebou do města a jeho prostřednictvím konfrontuje minulost se současností.

U vás na Facebooku se opakují příspěvky typu „koupil jsem si krabici negativů“. Máte všechno v osobním archivu, nebo chodíte do knihoven, archivů, kronik…?

Přes deset let si tvořím osobní archiv starých pohlednic, negativů a fotografií. Je pro mě důležité, aby si lidé uměli představit, o čem píšu. Jeden obrázek vydá za tisíc slov a sebelíp napsaný text bez obrázku nemá takovou sílu.

Dneska už mám spřízněné duše, třeba

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Praha

Rozhovory

Česko, Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější