Deník N

Karanténa znamená smrt hlady. Koronavirus řádí v Latinské Americe bez ohledu na to, jak přísná a včasná opatření země přijaly

Podstatnou část Peruánců, podobně jako tohoto pouličního opraváře, živí šedá ekonomika. Pokud by dodržovali vládou nařízenou karanténu, nebudou mít oni ani jejich rodiny co jíst. Foto: Adobe Stock
Podstatnou část Peruánců, podobně jako tohoto pouličního opraváře, živí šedá ekonomika. Pokud by dodržovali vládou nařízenou karanténu, nebudou mít oni ani jejich rodiny co jíst. Foto: Adobe Stock

Peruánský prezident vyhlásil v zemi velmi striktní karanténu již po prvních desítkách zaznamenaných případů onemocnění covid-19. Testování zde patří k nejrozšířenějším na celém kontinentu. Přesto má Peru na milion obyvatel větší počet nakažených než sousední Brazílie, jejíž prezident ještě nedávno označoval nemoc za „chřipečku“ a o žádných restrikcích nechtěl ani slyšet. Jenže v Latinské Americe některé věci fungují jinak než třeba v Evropě, jak z vlastní zkušenosti píše náš zpravodaj, který tam žije již řadu let.

Když peruánský prezident Martín Vizcarra Cornejo 15. března vyhlašoval v této latinskoamerické zemi, kde už deset let bydlím, kvůli koronaviru celonárodní karanténu, vědělo se tu jen o 71 případech onemocnění covid-19. První z nich se objevil pouhých devět dní předtím, u člověka, který se vrátil z cesty po Evropě, kde navštívil i Prahu. Překvapila mě rychlost a rozhodnost zdejších opatření. Zdejší vláda podnikla velmi podobné kroky, k jakým se v té době uchýlila i Česká republika. Ta ale ve stejný den evidovala už 298 případů, z nichž první byl hlášen 1. března.

Byl jsem moc rád, že v Peru nevládne populista typu brazilského Jaira Bolsonara, který nad covid-19 mával rukou. Liboval jsem si, že politická elita mého druhého domova pochopila evropské (tehdy hlavně italské) varování, že tohle není „chřipečka“, a zareagovala včas. Lépe řečeno, dříve než státy za oceánem, protože ty se rozhoupaly k akci, až když už dosáhly pokročilejšího stupně pandemie.

Peru patří k těm zemím Latinské Ameriky, které jako první poslaly děti ze škol domů, zrušily hromadné akce včetně mší, zamkly dveře restaurací, uzavřely hranice, a dokonce zakázaly i pohyb mezi provinciemi.

Karanténa tu byla a je mnohem přísnější než ta, kterou zažili například Češi. Do práce směli chodit lidé jen vybraných profesí, museli mít s sebou potvrzení od zaměstnavatele pro případné kontroly. Venkovní sportování nebylo povoleno a děti nemohly vycházet vůbec. Navíc v noci a o nedělích tu dosud platí absolutní zákaz vycházení – jako za války.

Přesto jsou dnes obě země úplně jinde. Zatímco Češi už řeší, kam v létě pojedou na dovolenou a kam si mají odložit roušku při pití piva v restauracích, v Peru karanténa stále trvá. Nedávno ji Vizcarra prodloužil (byť s volnějšími podmínkami pro obchody) až do konce června. Celý stát se tedy ocitne v izolaci přinejmenším tak dlouhé, jako zažila kolébka covid-19 – čínské město Wu-chan.

Důvodem jsou statistiky. Zatímco Česko zabrzdilo první vlnu koronaviru tak účinně, že se počet případů pohybuje lehce nad devíti tisíci a na nemoc zemřelo něco přes tři stovky lidí, třikrát lidnatější Peru má už přes 170 tisíc prokázaných nemocných (to jej dostalo na 10. místo ve světových tabulkách) a přes čtyři a půl tisíce mrtvých.

Jedním z vysvětlení je, že moje současné bydliště patří společně s Chile k 

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější