Byl agresivní, aby se vůbec něco dělo, vzpomíná Daňa Horáková na kostrbatý život s legendou českého filmu Pavlem Juráčkem
Deník Pavla Juráčka, který vyšel nejprve výběrově v roce 2003 a nyní vychází kompletní v nakladatelství Torst (zbývá již jen čtvrtý díl), se stal ve své době fenoménem. Okamžitě byl zařazen mezi nejdůležitější deníkovou literaturu české kultury, byl dokonce i zfilmován. Viktor Stoilov z Torstu před třemi lety vyzval Juráčkovu „manželku číslo 3“ Daňu Horákovou, žijící dosud v Německu, k sepsání vzpomínek na tohoto nesporně geniálního scenáristu a režiséra. Kniha O Pavlovi, která právě vychází, přináší poněkud nečekaný pohled z perspektivy „toho druhého“. Je hlubokou sondou jak do jejich ne zcela zdravého vztahu, tak i do kultury tehdejšího disentu a exilu.
První věta vaší knihy zní: „Všichni ho měli rádi.“ Přitom jak z Juráčkových deníků, tak z vaší knihy je zřejmé, že byl velmi problematický v osobním kontaktu. Byl kritický, náladový, nespolehlivý, nikdo mu nebyl dost dobrý. Čím si jeho charisma vysvětlujete? Asi to nebude jen aura jednoho z tvůrců filmové nové vlny?
Ne, v té jeho neodolatelnosti muselo být něco víc než sláva, protože byl oblíbený už daleko před ní. Ale – v čem spočívá kouzlo člověka? Není to celý komplex faktorů? Od vzhledu přes to, jak se pohybuje, po melodii řeči atd… Možná i jakási aura neprůzračnosti. Z Pavla čišelo cosi jako „koukat-dovoleno-přiblížit-se-zakázáno“. Nikdy se nikomu myslím nezpřístupnil úplně. To fascinuje, dráždí… A já při pokusu si to vysvětlit o Pavlovi napsala knihu.
Kniha O Pavlovi se místy čte jako rozbor od hlubinného psychologa, přitom vaše profese byla úplně jiná. Zaujalo mě vaše tvrzení, že jste se pokusila prostřednictvím jiné osoby, Pavla Juráčka, pochopit sebe samu. To jste tak měla nastavené už dříve, nebo vás k tomu přiměl až život s ním?
To se musím usmát. Já „TO“ měla skutečně až díky Pavlovi. Zabývat se sama sebou mi – před tou naší kostrbatou láskou – připadalo absurdní, neslušné. Ztráta času ve srovnání s tou nesmírnou spoustou daleko zajímavějších věcí a jevů, které mne obklopovaly a o kterých se přemýšlelo… A mám dokonce dojem, že jakmile se Pavel z mé každodennosti vytratil, zase jsem se o sebe zajímat přestala a – snad se to dá tak popsat – vrátila se do světa, ke kultuře, k přátelům… Jako kdyby ve mně někdo zapnul světlo po letech temna. Ale pozor: já nehořekuji, my spolu samozřejmě zažili i krásu, omamné okamžiky, nejen bolest. Řeknu to jinak: dokud jsme k sobě patřili, absorboval většinu mé pozornosti a vitality. To těžiště se po jeho smrti přesunulo.
Ale zabývat se sebou, sebepoznáním, je snad normální. Dá se říci, že silná, nevyrovnaná osobnost k tomu člověka nějakým způsobem přiměje, třeba i proti jeho vůli?
„Poznej sám sebe“ byla proslulá Sókratova maxima, ta platí nepochybně pořád. Člověk by měl vědět, na co v životě má, a doufat, že mu pánbůh naloží jen tolik, co unese. Nepřeceňovat se, ale ani nepodceňovat. Riskovat, polarizovat, podněcovat – ale jen v rámci, za který je ochoten nést zodpovědnost. Jenomže tenhle řekněme zdravý sebezpyt se může zvrhnout v patologickou sebestřednost, která člověka izoluje a žene do prázdnoty a sebedestrukce, z níž pak vede přímá cesta k agresivitě vůči ostatním, už jen aby „se vůbec něco dělo“. Já se pokusila popsat ony situace, kdy jsme se surově, systematicky zraňovali a pak upadali
