Krize se dá zvládnout bez zbytečných řečí. Tvrdě a nekompromisně. Nemusí to ale být ta nejlepší cesta
Komentář Kateřiny Kňapové: Je pro řešení globálních krizí ve 21. století lepší být razantním lídrem, co ukazuje svaly, nebo trpělivě a empaticky vysvětlovat?
Pandemie koronaviru představuje velmi náročný test z hlediska fungování různých aspektů společnosti – je to nevídaná zkouška společenské solidarity, stejně jako test poslušnosti nebo víry v autority, test připravenosti státu a jeho úřadů na krizi, jejich flexibility a strategického nastavení. V neposlední řadě je to ale také test lídryň či lídrů, kteří stojí v čele států zasažených pandemií. A zároveň jde o unikátní příležitost zamyslet se nad způsobem, jakým vlastně uvažujeme o „lídrovství“, a nad tím, jaké vlastnosti u těch, kteří vedou nebo by vést měli (a to nejen v krizi), vlastně chceme.
Jacinda Ardernová, novozealandská premiérka za místní stranu práce, se poměrně oprávněně stala středem pozornosti mnoha článků, které se zabývají různými formami vůdcovství právě v aktuální krizi. Není to poprvé – už po teroristických útocích v mešitách v Christchurchi na jaře 2019, při nichž zemřelo před padesát lidí, svět oblétly snímky, na kterých Ardernová objímá rodiny obětí, stejně tak vzbudilo zájem i mimo hranice Nového Zélandu i její rychlé odsouzení nenávistné krajně pravicové ideologie útočníka.
V případě koronavirové pandemie má její styl vedení obdobné rysy, které se ukázaly už v této krizi – je charakteristický zejména velmi intenzivní komunikací a empatickým přístupem. To se koneckonců projevilo i na tiskové konferenci, na níž oznamovala, že se vláda rozhodla pro ta nejtvrdší opatření, takzvaný lockdown. Ardernová vysvětlovala, proč k uzavření ostrovní země přistupuje, a především žádala občany o trpělivost a spolupráci. Bylo zřejmé, že považuje za velmi důležité