Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Máme strach, Čína je jako tygr. Křičíme, že nechceme spáchat sebevraždu

„I když jste idealista a věříte v racionální, rovnocenný dialog, pořád potřebujete sílu a vůli odolávat, vybojovat si k tomu dialogu podmínky a půdu pod nohama. Žádný tygr nebude chtít vést rovnocenný dialog s králíkem.“ Ilustrační foto: Pak Yiu, Reuters
„I když jste idealista a věříte v racionální, rovnocenný dialog, pořád potřebujete sílu a vůli odolávat, vybojovat si k tomu dialogu podmínky a půdu pod nohama. Žádný tygr nebude chtít vést rovnocenný dialog s králíkem.“ Ilustrační foto: Pak Yiu, Reuters

„Žiju nad propastí, každý den přináší větší beznaděj a absurditu. Týden co týden se objevují těla ‚sebevrahů‘, klepou se mi ruce, v noci nemůžu spát. Ale strach není důvod to vzdát – už jednou jsem selhal.“ V předvečer smrti autonomního Hongkongu mluvil Deník N s jedním z těch, kteří jsou odhodláni bojovat za svůj domov i poté, co mu Komunistická strana Číny pozítří otevřeně sebere svobodu.

Narodil se 4. června. Rok co rok slaví narozeniny ve stejný den, kdy se desítky tisíc obyvatel jeho rodného Hongkongu scházejí k uctění obětí masakru na náměstí Nebeského klidu. V Pekingu i jinde v pevninské Číně je taková pieta nepředstavitelná: kombinace Tchien-an-men a 4. červen 1989 je tam tabu. Rozhodla o tom Komunistická strana Číny, jejíž nejvyšší vedení brutální vojenský zákrok proti demonstrantům nařídilo.

Ale v Hongkongu? Tam to byla jiná.

Poprvé se lidé sešli už rok po masakru, v červnu 1990, když byla paměť zločinu ještě živá , velká část mezinárodního společenství se na Čínskou lidovou republiku mračila a Hongkong na zbývajících sedm let patřil Británii. A od té doby každý rok až do loňska, na 30. výročí Tchien-an-men, zatímco se Čína rychle měnila a její moc setrvale rostla. Stejně jako moc strany, která jí vládne.

Moc dokonale symbolizovaná verdiktem, který strana minulý týden vyřkla nad Hongkongem. Peking pro Hongkong napsal nový zákon o státní bezpečnosti, a tím s jeho autonomií skoncoval už úplně otevřeně.

Letos, poprvé po 31 letech, se lidé v Hongkongu na 4. června k pietě nesejdou; to už je téměř jisté. A muž, který ten den oslaví své narozeniny, se probudí do dne, kdy si možná další z jeho přátel vyhledá informace, jak emigrovat.

Ale ještě předtím bude zítra, než komunističtí poslanci v Pekingu zákon schválí, protestovat, stejně jako demonstroval už před šesti lety během deštníkové revoluce. Možná se mu budou klepat ruce, stejně jako když loni na podzim hongkongská policie obléhala Polytechnickou univerzitu. Přesto se připravuje – k poslednímu protestu, než Hongkong, jak jsme ho znali, zanikne a z protestujících se oficiálně stanou „separatisté“ a „teroristé“.

„Být zmizen“

„Někteří lidé už začali promazávat svůj Facebook, mají velký strach, že ‚budou zmizeni‘,“ popisuje Deníku N muž narozený 4. června. Říkejme mu třeba Wong Wing Chuen anebo Justin Wong, ať dostojíme hongkongskému obyčeji mít druhé, anglické jméno. Redakce jeho identitu zná, ale na Justinovo přání ji skrývá pod pseudonym, který si sám vybral. (Kromě jeho narozenin ještě prozraďme, že Justin se pohybuje v akademickém i uměleckém prostředí.)

„Být zmizen“ je smutně známý termín z pevninské Číny. Takže už naplno řádí i v Hongkongu?

Je to už běžná fráze. Týden co týden jsou nacházena „neidentifikovatelná“ těla a policie ty případy uzavírá jako „sebevražda, žádné

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Čína

Hongkong

Rozhovory

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější