Týrané ženy a homosexuálové z Podněstří – lidé bez tváře a práva na štěstí
Ty fotografie jsou zvláštní, ale většinou člověka hned nenapadne, proč. Až po chvíli mu dojde, že ani na jedné není rozpoznatelná tvář. Nejde jen o umělecký záměr, i když to tak vypadá. Je to nutnost. Přiznat se k jiné sexuální orientaci nebo dokonce být týranou ženou na území, kde dodnes může o lidském osudu rozhodnout jeden bezvýznamný důstojník KGB, není bezpečné. Vlastně je to zakázané.
„Stojí za dveřmi a ptá se: ‚Už sis ty žíly podřezala?‘
‚Ne, ještě ne,‘ říkám mu. ‚A ani to nehodlám udělat. Jestli chceš, tak mne zabij sám.‘
On na to: ‚Nechci jít sedět. Podřež se sama. Za pět minut ať jsi hotová.‘
Pochopila jsem, že už mi nikdo nepomůže. Začala jsem si řezat zápěstí, jenže jak jsem uviděla krev, vzpomněla jsem si na své dítě. Odhodila jsem žiletku a vyběhla z koupelny. Děcko spalo v pokoji… Za chvíli přišel za mnou a otevřel okno. ‚Tak skoč. Když si neumíš ani podřezat žíly…‘“
Po této scéně se situace zase na nějakou dobu uklidnila. Za několik dní však došlo mezi manželi k novému konfliktu. Stejné výhrůžky, stejné týrání. Tři a půl roku. Všem scénám, a to někdy hodně bouřlivým a drastickým, přihlížela matka muže, která žila s mladým párem ve společné domácnosti v metropoli Podněstří Tiraspolu. Nikdy se své snachy nezastala.
Když byly holčičce Táně tři roky, muž zase přišel domů opilý a začal ženu mlátit. Dítě se probudilo a v šoku zalezlo pod postel. Žena ztratila vědomí. Muž ji polil vodou, když procitla, pokračoval. To je jen část výpovědi jedné z hrdinek projektu The Places of Violence o obětech domácího násilí v Podněstří, který letos dokončila fotografka Carolina Dutca.
Je to bezesporu nejslavnější podněsterská fotografka současnosti. Má kontakty v zahraničí, studuje dokumentární fotografii v Petrohradě, díky podpoře české organizace Člověk v tísni vystavovala i v Praze. Na rozdíl od mnohých svých vrstevníků, kteří se narodili v této světem zapomenuté enklávě, by se mohla usadit v některé z evropských zemí, které skýtají svobodu, vzdělání a blahobyt.
Namísto toho bojuje s úřady, s KGB i s lidskými předsudky. „Já to doma znám,“ odpoví mi na otázku, proč si nezvolila snazší cestu za úspěchem. „Ale taky se někdy sama sebe ptám, proč neodjedu. Přestože dobře chápu, že mě v kteroukoliv chvíli mohou za to, co dělám, zavřít. Ale mě fakt už nebaví mlčet.“
Její projekty, to nejsou jen obrázky. Proniká do duší lidí, kteří se v izolované, žádným státem neuznané zemičce ležící mezi Moldavskem a Ukrajinou a zcelá závislé na Rusku a ruských tancích ocitli nejen mimo zájem veřejnosti, na samém okraji společnosti, ale dokonce i v ohrožení.
Gayové a lesby, ale i týrané ženy. Proč se o ně Carolina zajímá, když jí kvůli tomu hrozí velké trable? Ne, není to jen kvůli atraktivitě témat a tomu, že je v módě zabývat se menšinami. Carolina má sama s homosexualitou i týráním zkušenost. A mluví o ní dost otevřeně. „Jsem totiž
