Deník N

„Nemohu změnit svých názorů.“ Příběh jednoho z nejvýznamnějších českých ekonomů, jenž se po válce mocným nehodil do nové doby

Karel Engliš, tehdy guvernér Národní banky (vlevo), společně s prezidentem T. G. Masarykem a rektorem Janem Krejčím v roce 1935. Foto: archiv Pavla Lhoty a rodiny Karla Engliše
Karel Engliš, tehdy guvernér Národní banky (vlevo), společně s prezidentem T. G. Masarykem a rektorem Janem Krejčím v roce 1935. Foto: archiv Pavla Lhoty a rodiny Karla Engliše

Před sto lety, 25. května 1920, byl ministrem financí tehdejší Československé republiky jmenován Karel Engliš. V následujících dvou desetiletích se tento český ekonom, těšící se důvěře nejdříve prezidenta Tomáše G. Masaryka a posléze i ministerského předsedy Antonína Švehly, stal jednou z nejvlivnějších postav první republiky. Ve vrcholných funkcích odpovídal za zdraví veřejných financí i rozvoj akademického života. Přesto v závěru života dospěl k poznání, které shrnuje jeho citát: „Kdo sloužíš vlasti, odměny nečekej.“

Důvod? Na rozdíl od Švehly či Masaryka Engliš zemřel až v roce 1961. A jeho zásadovost, odborná způsobilost i demokratické přesvědčení logicky vedly k tomu, že se z něj po změně režimu stala nežádoucí osoba.

Ačkoli vyloženou perzekuci proti Englišovi spustili až komunisté, jeho éra skončila mnohem dříve: s první republikou, kterou pomáhal budovat. A málo známá etapa jeho života za třetí republiky, tedy v letech 1945 až 1948, prozrazuje mnohé o pozdějším vývoji jak ve společnosti, tak v životě Karla Engliše.

Masarykův kandidát

Krátce po vzniku Československa na sebe Engliš upozornil názory na finanční politiku nového státu, které se lišily od představ prvního ministra financí Aloise Rašína. Ačkoli byli členy stejné politické strany, Národní demokracie, Engliš, který platil za liberála se silným sociálním akcentem, prosazoval politiku stabilizace kupní síly koruny proti Rašínově představě zhodnocování koruny.

Počátkem 20. let přinesla Rašínova finanční politika deflační krizi, jež mladému státu způsobila citelné problémy, mimo jiné v podobě vzrůstající nezaměstnanosti. Prezident Masaryk postupně dospěl k názoru, že je nutná změna kurzu, a uvažoval o vhodném kandidátovi na Rašínův post. Tehdy se přiklonil ke koncepci Karla Engliše.

Masaryk si již tehdy vážil Englišovy odborné způsobilosti a Englišův způsob nazírání na ekonomii mu nepochybně konvenoval v tom, že Engliš se problémy zaobíral se zřetelem na sociální dopady. Neskrývaná sympatie mezi oběma státníky vycházela možná také z toho, že oba chápali politiku jako prostředek k prosazování obecného blaha a vysoce mravní záležitost a po většinu svého politického života stáli spíše mimo strany či nad nimi.

Dopis, v němž Masaryk povolává Engliše, aby se stal v roce 1929 potřetí ministrem financí. Archiv Pavla Lhoty a rodiny Karla Engliše

Ještě za Rašínova života začal Masaryk Engliše prosazovat do funkce ministra financí. Nejenže narazil na odpor Národní demokracie, ale samotného Engliše tím zaskočil. Masaryk se přesto nedal odradit, pro svůj záměr získal vedení strany a posléze také svého kandidáta. Pětadvacátého května 1920 vstoupil tehdy devětatřicetiletý Karel Engliš do pražského Clam-Gallasova paláce, tehdejšího sídla ministerstva financí, poprvé. S Masarykovou přímou podporou se měl stát nejdéle úřadujícím ministrem financí první republiky.

Barva, která se nenosí

Englišův podíl na stabilizaci veřejných financí i rozumné měnové politice je relativně nejznámější a často komentovanou částí jeho veřejného působení. Neméně zajímavé jsou i jeho osudy v letech 1945 až 1948 a za komunistické totality.

Před pětasedmdesáti lety, v květnu 1945,

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Historie

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější