Deník N

Napínavá výprava do hlubin lidské bolesti a někdy i slasti

Kniha se také zaměřuje na časoprostory a životní období, v nichž bolest hraje nějakou významnou sociální či spirituální roli. Foto: Hailey Kean
Kniha se také zaměřuje na časoprostory a životní období, v nichž bolest hraje nějakou významnou sociální či spirituální roli. Foto: Hailey Kean

Nakolik je bolest přirozená a univerzální? Jak moc je kulturně proměnlivá? A jak vypadají světy těch, kteří bolest vůbec neznají nebo kteří ji naopak cíleně vyhledávají a touží po ní?

I na tyto otázky hledají odpovědi autoři publikace Tělo 2.1: Bolest v proměnách času a kultur, jež navazuje na tituly Tělo: čichat, česat, hmatat, propichovat, řezat (2014) a Tělo 2.0.

Čeští etnologové a antropologové v ní například zmiňují obvyklý názor, podle nějž je bolest především čímsi nežádoucím, co nás „připravuje o smysly, zatemňuje nám mozek, zaslepuje nás, zbavuje slov a nechává na pospas vlastnímu tělu a jeho prožitkům“, jak to ostatně pregnantně vyjádřil už třeba Karel Čapek. V jeho textu Když bolí zuby si naříká člověk postižený bolestí zubu, že celé jeho já je v tom okamžiku obsaženo v jednom bolavém zubu.

Bolest jako ochrana i prevence

Život bez pociťování bolesti by ale byl, jak autoři knihy upozorňují, ještě strastiplnější. A v důsledku bývá u takto postižených lidí i kratší. Lidé s poruchou zvanou „kongenitální analgezie“ (vrozená necitlivost) zůstávají trvale vystaveni riziku zranění a smrti, aniž mohou poznat, že jim nějaké nebezpečí vůbec hrozí. Proto častěji než jiní trpí popáleninami, mo­hou si rozkousat vlastní rty a vyškrábat oči, necítí zlomeniny ani jiná zranění a statisticky častěji „umírají v mladém věku“.

V tomto smyslu musíme chápat název FB skupiny, která sdružuje rodiny, jejichž dětí trpí touto poruchou: „Bolest je dar“. (Což samozřejmě můžeme chápat i ve smyslu truismu o tom, že jen díky bolestem a trápením poznáme radost a úlevu.)

I ti, kteří vnímají, že je něco bolí, ovšem nemusí být k bolesti zcela odmítaví. Stranou kniha nechává to, že bolest je součástí například i pravidelných sportovních tréninků. Podle redaktorky magazínu Kulturistika.com Barči Havlové sportovci tuto bolest milují, protože je pro ně důkazem poctivě odvedeného výkonu, dává jim pocit, že pro sebe něco udělali a „ten trénink za to opravdu stál“.

Musí být správný rituál bolestivý?

Kniha se také zaměřuje na časoprostory a životní období, v nichž bolest hraje nějakou významnou sociální či spirituální roli. Kupříkladu mezi odsouzenými k výkonu trestu má síla či schopnost ustát bolest velké dopady „na sociální postavení vězně v hierarchii, která se mezi odsouzenými k výkonu trestu vytváří“.

V mnoha tradičních komunitách pak byla schopnost přestát bolestivé přechodové rituály podmínkou, aby se mladík zařadil mezi dospělé muže. Podle některých vědců je důvodem bolestivosti rituálů „záblesková paměť“, což jsou velmi živé a podrobné vzpomínky na událost, při které byl jedinec vystaven silnému stresu, extrémní bolesti či traumatické události.

Právě takové bolestivé praktiky zajišťovaly mezigenerační předávání znalostí důležitých pro chod lokálních komunit, přičemž jejich předá­vání probíhalo právě při iniciačních rituálech.

Katolický přechodový rituál dospívajících, biřmování, je oproti tomu zcela bezbolestný. Mnozí křesťané ale pro svoji víru umírali mučednickou smrtí a šli jí vstříc přímo nadšeně (detailní popis těch nejbolestivějších či nejbizarnějších smrtí podává kapitola Martina Rychlíka). A četní věřící svoje těla sami systematicky trýznili a trýzní. Zvláště v období Velkého pátku, kdy i evropskými městy chodívaly průvody flagelantů a kdy se dodnes nechávají bičovat a křižovat zbožní muži i ženy na Filipínách.

Bolestná touha a touha po bolesti

V dnešním západním světě už takové praktiky nejsou nijak rozšířené, ovšem rozhodně zde nechybí lidé, kteří si bolest nechávají cíleně způsobovat, ovšem ze zcela odlišných důvodů.

Ty přibližuje kapitola Bolest jako cesta, bolest jako cíl: rozdíly ve vnímání bolesti při tělesných modifikacích a BDSM. Pro stoupence BDSM je bolest samotným cílem, a proto ji konstruktivně zabudovávají do svého sexuálního života a díky ní zažívají hlubší prožitky (i orgasmy).

Naopak pro ty, kteří rádi podstupují tetování, skarifikaci, piercing nebo si nechávají provádět amputace prstů či třeba bradavek, je bolest spíše prostředkem. Ovšem pokud při oněch modifikacích zakoušejí bolest, výsledný výtvor pro ně získává na důležitosti a více si ho váží. Proto často odmítají umrtvení.

Autorka kapitoly Máša König Dudziaková cituje respondentky, které zažily modifikaci, při níž byla bolest tlumena, a paradoxně právě to vnímaly negativně. Jedna si tedy zpětně stěžovala: „Kvůli umrtvení jsem dořezávání jizvy necítila. Bylo to nepříjemný, měla jsem skoro slzy v očích, protože jsem věděla, že mám něco cítit, ale nic necítím.“

A další mluví o hluboké vnitřní ztrátě: „Skarifikace na noze je dělaná s umrtvením. Bolest jsem cítila sice potom, když to přišlo k sobě, ale strašně to pro mě ztratilo, protože mi při tom chyběl prožitek bolesti. Bolesti se bojím, ale vybírám si bolestivější techniky zdobení. Ale bolest musím překonávat a nastavit si to v hlavě. Má to pro mě totiž hluboký význam, nejsou to obrázky a symboly jen tak.“

Dudziaková ale současně ukazuje, že lidé, o kterých píše, velmi dobře rozlišují, v jaké životní situaci je bolest postihla (respektive jim byla „dopřána“). Takže každodenní bolesti, které nejsou zasazeny do BDSM posvátného rituálu a takto spirituálně povýšeny či prohloubeny, snáší stejně úkorně jako jakýkoli jiný smrtelník. I když se je třeba pokoušejí pozitivně reinterpretovat a také v normálním, všedním světě se naladit na kýženou atmosféru.

Jedna z respondentek přiznává, že když se někde praští a bolí ji to, říká si z legrace: „Vzruš se, vzruš se, je to přece strašně fajn.“ Případně sama sobě neúspěšně opakuje: „Vždyť jsi vydržela větší bolest, co blbneš…“

Jsou porod a orgasmus protiklady?

Na to, že s bolestí můžeme kreativně pracovat a že její prožívání je odvislé od kulturního, spirituálního či náboženského kontextu, do kterého je zasazena, kniha poukazuje zvláště v souvislosti s problematikou menstruace a hlavně porodu (jedna z kapitol nese víceznačný název S bolestí roditi budeš: slasti a strasti rození).

Autoři zdůrazňují, že ačkoli je porod nepochybně univerzálním fyziologickým procesem, „na jeho průběh působí kulturní podmínky a hodnoty. “Právě ty z něj činí silně proměnlivý jev. V různých historických etapách a lokalitách se tak setkáváme s rozličnými názory o „správném“ průběhu porodu, zacházení s rodící osobou i potomkem. I o tom, jaká má být „poloha rodící osoby, kdo může být u porodu, kdo jej vede a na základě jakého oprávnění“. Všechny tyto kulturní představy mohou mimo jiné ovlivňovat intenzitu bolesti (či snad její případnou minimalizaci) při porodu.

Proto se autoři staví proti starosvětským představám o tom, že je žena navždy „odsouzena k bolesti“, tedy že má pasivně snášet utrpení spojené s porodem jako svůj údajně neměnný uděl. (Ještě v 19. století prý někteří lékaři odmítali používat u porodu chloroform, neboť se to mělo příčit slovu Božímu.) Kniha odkazuje na příklady mimoevropských kultur, ve kterých prý ženy často rodily samy tam, kde je porod zastihl, či odcházely stranou od komunity do lesa či vysoké trávy, a že „jejich porody byly zřejmě téměř bezbolestné“.

Na Havaji si prý domorodé ženy myslely, že bělošky u porodu křičí ze zvyku. A antropoložka Margaret Meadová v knize Dospívání na Samoi zaznamenala, že nářek či svíjení rodičky tam byly považovány za společensky nepřípustné chování. V návaznosti na to kniha rekapituluje myšlenky průkopníků hnutí pro přirozený porod, francouzského porodníka Michela Odenta a americké porodní sestry Iny May Gaskinové, jejichž texty vycházejí i v českých překladech.

Podle nich by porody měly probíhat více instinktivně a intuitivně. Podporou fungování starších struktur mozku, například hypotalamu, se vyplaví do těla hormony příznivé pro porod, a to nejen ve smyslu průběhu porodu, ale i ve smyslu prožitků, které žena u porodů má.

Odent a Gaskinová vyzývají k tomu, abychom opustili kulturou a prostředím naučené chování a dovolili svému „vnitřnímu primátovi“ dělat vše potřebné. A pak může být porod ne bolestivý, ale spíše extatický. Podle Odenta jsou ženy díky hormonům naprogramovány k rození dětí v orgasmickém stavu, neboť hormony vyplavované tělem při orgasmu jsou totožné s těmi, které tělo potřebuje k porodu: „Stav těla a mysli, v němž se žena nachází při orgasmu a při porodu, je stejný. Žena se musí uvolnit, nepřemýšlet a poslouchat jen svoje tělo. Stejně jako při milování s partnerem vyhledává polohy, ve kterých je její tělo naprosto uvolněné, potřebuje i při porodu najít polohu, ve které se cítí dobře. Toho ale nedocílí přemýšlením. Porod stejně jako orgasmus nebo erekci nelze vymyslet.“

Autorka zmíněné kapitoly Magdaléna Ezrová ovšem nevnucuje jeden jediný pohled a přimlouvá se za přijetí nezměrné rozmani­tosti porodů: „Stejně jako jsou ženy, které porod prožijí s výrazem blaženosti ve tváři, jsou i takové, pro které je skutečně trnitou cestou.“

Mužská menstruace a porod

Vliv, jaký mají kulturní vzorce i na naše fyziologické procesy spojené s reprodukcí, v knize dokumentují i zmínky o kulturách, v nichž i muži vykazují symptomy těhotenství, a dokonce i po svém způsobu „menstruují“.

Tak na ostrově Vokeo (Papua Nová Guinea) jeho obyvatelé věřili, že kontakt mezi oběma pohlavími vede k nárůstu rituální nečistoty v organismu, které říkali „rekareka“, a to u mužů i u žen. Zatímco ženy měly přirozený způsob, jak se zbavit této rituální nečistoty způsobující nemoc a v extrémním případě smrt, muži se tomu museli učit: „Jakmile dosáhla rekareka nežádoucí úrovně, což se projevova­lo narůstajícím pocitem chladu, odebírali se na břeh ostrova. Tam si stoupli do moře, aby jim voda dosahovala po kolena, a jakmile dosáh­li erekce, nařezávali si žalud krabím klepetem. Krev musela stékat rov­nou do mořské vody, pakliže by si vlastní krví potřísnili tělo, účinek operace by se nedostavil. Jakmile se zbavili zlé krve, odcházeli do men­struační chýše, kde strávili několik následujících dní, než se mohli vrátit do běžného života. Zbavování zlé krve začínalo u chlapců okamžitě po vstupu do prvního stupně iniciace. Zpočátku se provádělo nařezáváním jazyka, jelikož rituální nečistota se do těla chlapců dostávala kojením, teprve později se chlapci naučili, jak probíhá řízená muž­ská menstruace.“

A dalším zvykem, jejž autoři zmiňují, je o něco známější „kuvade“ (či „kuváda“), během něhož muži – v různých částech světa – manifestují porodní bolesti a věří, že tak pomáhají své ženě přivést dítě na svět. Podle některých teorií šlo přitom o odlákání nebezpečných duchů a škodlivých nadpřirozených sil, podle jiných za touto praxí stála „po­třeba vytvořit nároky a výkon práv“ nad novorozenětem.

Dodejme, že některé příznaky těhotenství byly u nastávajících otců skutečně objeveny, a to nejen u lidí, ale dokonce i u opic: „Kosmani a tamaríni během březosti svých samiček výrazně přibrali na váze. Někteří vážili na konci sledovaného období až o 20 % více než na jeho začátku.“ Odborníci se ovšem neshodují na výkladu, zda příčiny hledat v psychosomatice, či v hormonálních změnách.

Některé koncepty z této knihy jsou jen lehce nadhozeny a zasloužily by si hlubšího interdisciplinárního rozpracování, jako právě kuvade. Nad některými citovanými tezemi se můžeme pochybovačně ptát, jestli nebyly autory přijaty příliš nekriticky: je skutečně u tvora po tisíciletí utvářeného kulturou možné opustit „kulturou a prostředím naučené chování“? Nejde spíše o nalezení jiného a asi staršího, ale opět kulturního vzorce?

Celkově je ale kniha povedená, i když čtenář musí leccos domýšlet. Zve na napínavou výpravu do hlubin lidské bolesti, která může být v některých momentech nerozeznatelná od slasti. A kterou bychom se všichni (i nemasochisté) měli učit vnímat jako dar.

Martin Soukup (et al.): Tělo 2.1: Bolest v proměnách času a kultur. Pavel Mervart 2020

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější