Deník N

Bylo vám v izolaci smutno? Opuštěné opice a vězni na samotce vám vysvětlí proč

Šimpanzi sdílejí s člověkem 98 procent společných genů a pro vědce jsou proto častým předmětem studia. Foto: Sepp Rutz
Šimpanzi sdílejí s člověkem 98 procent společných genů a pro vědce jsou proto častým předmětem studia. Foto: Sepp Rutz

Opět se setkáme – prohlásila před několika týdny britská královna. Snad už brzo – řeklo svým blízkým mnoho jiných. Pandemie koronaviru uvrhla miliony lidí po celém světě do největší řízené izolace, jakou naše dějiny pamatují. Chybíme si, při sebemenším uvolnění opatření utíkáme k blízkým. A podle toho, co o našich mozcích dnes víme, to není rozmar, ale nutnost.

V úterý 10. března začaly v Česku zvonit telefony. Pořádně zvonit. Podle operátora Vodafone lidé v jednu chvíli telefonovali o 30 procent více než v nejvytíženější hodinu na silvestra. Hromadná volání se zopakovala ještě ve čtvrtek, kdy jen v síti T-Mobile provolali lidé za jediný den 102 milionů minut.

Oba výkyvy měly svou logiku. V úterý ráno ohlásila česká vláda uzavření škol a ve čtvrtek zase omezení volného pohybu. Za řadou hovorů tedy nejspíš stála snaha vyznat se ve zmatku a rychle svůj život přizpůsobit nové situaci.

Jenomže ani poté, co prvotní zmatek ustal, telefony zvonit nepřestaly. Podle společnosti T-Mobile se do konce měsíce zvedl počet hlasových hovorů o 60 procent, v dubnu pak o 30 procent oproti běžnému provozu.

Operátoři nedokážou přesně určit, jak velký podíl na nárůstu hovorů měl fakt, že mnoho lidí začalo pracovat z domova a s kolegy mohli mluvit jen přes telefon nebo internet. Shodnou se ale, že home office všechen nárůst nevysvětlí. Příklad nabízí zkušenost Vodafonu. „Starším klientům s tarifem 60+ jsme nabídli navíc tisíc minut volání do všech sítí zdarma. A právě u nich jsme viděli změnu jasně, šlo o nárůst délky hovorů přibližně o třetinu,“ vysvětluje mluvčí společnosti Ondřej Luštinec.

Data z telefonů jsou střípek. Spolu se skupinami přátel a rodin, které po uvolnění opatření zaplavily parky, nábřeží a zahrádky, nám ale vykreslují jasný obraz – lidé si během nucené izolace chyběli. To samo o sobě není překvapivé zjištění, ostatně řada lidí to mohla pozorovat přímo na sobě. Mnohem zajímavější je otázka, proč to tak je.

Z toho, co víme o lidském mozku, totiž vyplývá, že naše touha po vzájemném kontaktu i to, proč je pro nás dodržování bezpečné vzdálenosti tak těžké, není otázkou nudy nebo rozmaru. Naopak, nikdy jsme nebyli stavěni na to, abychom byli daleko od sebe.

Důležitost měkké matky

Tomáš Krbeček ví, co s jedincem udělá osamělost či vyloučení a že tento pocit je podobný napříč druhy. Vděčí za to své neobvyklé kariéře. Čtyřiatřicetiletý muž hrál patnáct let profesionálně fotbal v českých i zahraničních týmech. A když mu začalo být jasné, že je čas pohlížet se po jiné práci, vsadil na svou lásku ke zvířatům a skončil jako chovatel šimpanzů v plzeňské zoo.

Šimpanzi sdílejí s člověkem 98 procent společných genů a pro vědce jsou proto častým předmětem studia. Samotný Krbeček po dvou letech téměř každodenní péče až tolik společného nevidí, jednu věc ale podle něj nelze přehlédnout

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější