Proč Rusko nemá právo od nikoho žádat věčný vděk za osvobození a vnucovat mu spolu s komunisty svůj výklad historie
Komentář Michaela Romancova: Česká republika se stala jedním z mnoha bojišť, kde se Kreml snaží udržet svůj upadající globální vliv. Interpretace výsledků druhé světové války je v našem případě zjevně nejslibnější kartou, proto je potřeba jí neustále čelit a ruský narativ uvádět na pravou míru. Od role, jakou během války postupně sehrál Sovětský svaz, až po fakta o podílu ostatních zemí na konečném vítězství nad německým nacismem a italským fašismem v Evropě.
Od konce druhé světové války v Evropě uběhly tři čtvrtiny století, nejrozsáhlejší konflikt v lidských dějinách však stále z mnoha důvodů není uzavřenou záležitostí. Například proto, že se světové společenství, právě při vědomí zkázy, kterou tato válka přinesla, prostřednictvím Organizace spojených národů snaží zachovat mezinárodní mír a bezpečnost. Tato organizace, formálně postavená na principu rovnosti všech suverénních a uznaných členů mezinárodního společenství, je v reálu stále pod kontrolou pěti vítězných mocností z roku 1945.
Minimálně stejně důležitým faktorem však je i to, že problematika rozpoutání, průběhu a výsledků druhé světové války je politicky stále živým tématem. Protože se v současnosti do mezinárodních vztahů s již dlouho nezaznamenanou intenzitou vrací soupeření velkých mocností, tedy ten způsob chování, který stál u rozpoutání všech významných konfliktů, jedná se o téma mimořádně naléhavé.
Historie jako nástroj formování současnosti
V dějinách tomu vždy bylo tak, že existující distribuce moci a od ní se odvíjející podoba systému mezinárodních vztahů někomu vyhovovaly a někomu ne. První se systém snažili udržet, druzí ho chtěli změnit ve svůj prospěch. Nejhlasitější z nespokojených mocností v současném světě je Ruská federace. Mocnost, která ve výsledku druhé světové války spatřuje nástroj, jenž jí poskytuje legitimní právo spoluurčovat, jak a kam se svět (ne)bude vyvíjet. Pro své postoje je stále schopna nacházet řadu spojenců.
V Česku to jsou tradičně komunisté, jejichž předseda Vojtěch Filip před pár dny poskytl dlouhý rozhovor deníku ruských ozbrojených sil Rudá hvězda. Kromě toho, že se v něm stoprocentně ztotožnil s oficiálním ruským narativem o minulosti, protože prý „většina občanů ČR cítí vděčnost Rudé armádě již 75 let… neboť nám v celé naší historii nikdy nikdo tolik nepomohl“, interpretoval v intencích ruského oficiálního diskurzu i současnost.
Tvrzení, že „někteří fašističtí politici v Praze mají v úmyslu pod negativním vlivem Evropské unie a USA poškodit dobré vztahy mezi dvěma slovanskými národy a nestydí se urážet osvoboditele z Ruska a dalších zemí bývalého SSSR“, zcela odráží pozici, kterou Moskva již delší dobu používá vůči pobaltským zemím nebo Ukrajině.
Momentálně se sice hlavním problémem našich současných vztahů s Ruskem zdá být otázka pomníků a hodnocení minulosti, ale ve hře je mnohem víc. Nemám přitom na mysli jen velmi důležitou problematiku ruských hospodářských aktivit v Česku (zejména dostavbu našich jaderných elektráren), ale spíše to, že jsme se stali jedním z mnoha „bojišť“, na kterých se Moskva snaží udržet upadající globální vliv.
Není to námět k diskusi…
Interpretace výsledků druhé světové války je v našem případě zjevně nejslibnější kartou, a proto není od věci podívat se na témata, která zatím až tak silně nerezonují, ale do budoucna mají „slibný potenciál“. Jedno takové zaznělo
