Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Proč Rusko nemá právo od nikoho žádat věčný vděk za osvobození a vnucovat mu spolu s komunisty svůj výklad historie

Jeden z tanků vyrobených v ostrovním království pro Sovětský svaz pojmenovali Britové po jeho vůdci Stalinovi. Foto: British Ministry of Information
Jeden z tanků vyrobených v ostrovním království pro Sovětský svaz pojmenovali Britové po jeho vůdci Stalinovi. Foto: British Ministry of Information

Komentář Michaela Romancova: Česká republika se stala jedním z mnoha bojišť, kde se Kreml snaží udržet svůj upadající globální vliv. Interpretace výsledků druhé světové války je v našem případě zjevně nejslibnější kartou, proto je potřeba jí neustále čelit a ruský narativ uvádět na pravou míru. Od role, jakou během války postupně sehrál Sovětský svaz, až po fakta o podílu ostatních zemí na konečném vítězství nad německým nacismem a italským fašismem v Evropě.

Od konce druhé světové války v Evropě uběhly tři čtvrtiny století, nejrozsáhlejší konflikt v lidských dějinách však stále z mnoha důvodů není uzavřenou záležitostí. Například proto, že se světové společenství, právě při vědomí zkázy, kterou tato válka přinesla, prostřednictvím Organizace spojených národů snaží zachovat mezinárodní mír a bezpečnost. Tato organizace, formálně postavená na principu rovnosti všech suverénních a uznaných členů mezinárodního společenství, je v reálu stále pod kontrolou pěti vítězných mocností z roku 1945.

Minimálně stejně důležitým faktorem však je i to, že problematika rozpoutání, průběhu a výsledků druhé světové války je politicky stále živým tématem. Protože se v současnosti do mezinárodních vztahů s již dlouho nezaznamenanou intenzitou vrací soupeření velkých mocností, tedy ten způsob chování, který stál u rozpoutání všech významných konfliktů, jedná se o téma mimořádně naléhavé.

Historie jako nástroj formování současnosti

V dějinách tomu vždy bylo tak, že existující distribuce moci a od ní se odvíjející podoba systému mezinárodních vztahů někomu vyhovovaly a někomu ne. První se systém snažili udržet, druzí ho chtěli změnit ve svůj prospěch. Nejhlasitější z nespokojených mocností v současném světě je Ruská federace. Mocnost, která ve výsledku druhé světové války spatřuje nástroj, jenž jí poskytuje legitimní právo spoluurčovat, jak a kam se svět (ne)bude vyvíjet. Pro své postoje je stále schopna nacházet řadu spojenců.

V Česku to jsou tradičně komunisté, jejichž předseda Vojtěch Filip před pár dny poskytl dlouhý rozhovor deníku ruských ozbrojených sil Rudá hvězda. Kromě toho, že se v něm stoprocentně ztotožnil s oficiálním ruským narativem o minulosti, protože prý „většina občanů ČR cítí vděčnost Rudé armádě již 75 let… neboť nám v celé naší historii nikdy nikdo tolik nepomohl“, interpretoval v intencích ruského oficiálního diskurzu i současnost.

Tvrzení, že „někteří fašističtí politici v Praze mají v úmyslu pod negativním vlivem Evropské unie a USA poškodit dobré vztahy mezi dvěma slovanskými národy a nestydí se urážet osvoboditele z Ruska a dalších zemí bývalého SSSR“, zcela odráží pozici, kterou Moskva již delší dobu používá vůči pobaltským zemím nebo Ukrajině.

Momentálně se sice hlavním problémem našich současných vztahů s Ruskem zdá být otázka pomníků a hodnocení minulosti, ale ve hře je mnohem víc. Nemám přitom na mysli jen velmi důležitou problematiku ruských hospodářských aktivit v Česku (zejména dostavbu našich jaderných elektráren), ale spíše to, že jsme se stali jedním z mnoha „bojišť“, na kterých se Moskva snaží udržet upadající globální vliv.

Není to námět k diskusi…

Interpretace výsledků druhé světové války je v našem případě zjevně nejslibnější kartou, a proto není od věci podívat se na témata, která zatím až tak silně nerezonují, ale do budoucna mají „slibný potenciál“. Jedno takové zaznělo

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější