Deník N

Zachráníme planetu, i kdybychom ji měli zničit. Říkat, že se není čeho bát, dnes prostě není „sexy“

Probuďte se, burcovali lidstvo ekologičtí aktivisté tentokrát u našich severních sousedů. Foto: ČTK, AP
Probuďte se, burcovali lidstvo ekologičtí aktivisté tentokrát u našich severních sousedů. Foto: ČTK, AP

Názor Ladislava Tajovského: Polské Katovice hostily minulý týden sraz zachránců planety – oficiálně pod hlavičkou summitu OSN, podle mnohých poslední pokus spasit svět ještě dříve, než bude definitivně pozdě. Hodiny prý již tikají, a jestli chceme něco udělat, tak teď, nebo nikdy. A co s těmi, kdo to tak dramaticky nevidí?

Pro pochopení toho, o čem chci psát, je dobré vrátit se do doby, kdy o ohrožení lidstva klimatickými změnami nikoho nenapadlo ani uvažovat, protože lidé měli starosti zcela odlišné. V roce 1891 vyšla klíčová a svým způsobem revoluční encyklika papeže Lva XIII. Rerum novarum. Ta předjímala mnohé z toho, co přineslo století následující. Církev (na okraj: autor textu je vše, jen ne militantní ateista) se snažila držet prsty na tepu doby a zmíněná encyklika toho byla jasným důkazem. Celý pokrokový svět šel ve směru, který krátce předtím vytyčil Marx a jeho následovníci. Kdo netřímal rudý prapor, byl zpátečníkem neschopným porozumět tomu, co už začínalo být zřejmé také superkonzervativní katolické církvi. A když už i papež, tak přece…

Loni se americký prezident Donald Trump, čerstvý to nepřítel lidstva, setkal po odstoupení od Pařížských klimatických dohod se současným představitelem svatopetrského stolce. František mu při té příležitosti věnoval výtisk své encykliky Laudato si’ – o péči o společný domov. Ta je podobně revoluční jako výše zmíněný text Lva XIII. a činí ze záchrany planety téma, o němž je třeba přestat diskutovat a slova nahradit činy. Protože je za pět vteřin dvanáct, minuty už jsou mimo hru.

Kdykoliv zní sborově podobná slova, je třeba zbystřit, i kdyby člověk byl posledním, kdo to vidí jinak. Historie nabízí v tomto směru varování. Za všechny třeba slavné volání Římského klubu z počátku 70. let o limitech růstu. Podle této předpovědi mělo být dnes lidstvo už dávno záležitostí minulosti, mělo zde přežívat jen pár nešťastníků o vodě a koříncích.

Thomas Malthus proslul na počátku 19. století svou teorií o neudržitelnosti růstu populace, které velmi brzy nebudou postačovat dostupné zdroje.

Podobných výstrah je minulost plná a mají jedno společné – nenaplnily se. To neznamená, že by to nyní nemohlo skončit jinak. Jen prostě některé dosavadní zkušenosti říkají pravý opak toho, o čem a hlavně jak se mluvilo třeba teď v Katovicích.

Také jste věřili, že ovzduší zlepší bionafta?

Vůbec přitom nejde o to, že by odpůrci různých „klimatických dohod“ uvažovali logikou „po nás potopa“ – jen prostě

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější