Jan Pavel II. chtěl z církve udělat průhledný dům, za jeho závěsy ale zanechal mnoho kostlivců
Analýza Mariána Sekeráka: Před sto lety, 18. května 1920, se narodil člověk, který se výrazně zapsal do dějin největší křesťanské církve, v jejímž čele stál sedmadvacet let jako první neitalský papež po bezmála půl tisíciletí. Jako výrazné figuře mezi světovými lídry je mu připisována i role při pádu komunistické diktatury v Sovětském svazu a jeho satelitech. Byť ho ale mnozí nekriticky vyzdvihují na ničím neposkvrněný piedestal a samotný Vatikán si velmi pospíšil s jeho svatořečením, jeho působení se nevyhnulo celé řadě chyb a přešlapů, s jejichž následky se katolická církev a papež potýkají dodnes.
Psal se 8. duben 2005 a do Říma dorazily stovky tisíc věřících, aby se zúčastnily jednoho z nejmasovějších pohřebních shromáždění v dějinách lidstva. Během rozloučení s Karolem Wojtyłou, který si přál, aby na něj bylo pamatováno především jako na „papeže rodiny“, mnozí přítomní volali „Santo subito“ – „Rychle svatý“.
Toto přání se naplnilo před šesti lety (tedy pouhých devět let po jeho smrti), kdy byl současnou hlavou církve svatořečen společně s papežem Janem XXIII., iniciátorem přelomového II. vatikánského koncilu v polovině šedesátých let, jehož se tehdejší pomocný krakovský biskup Wojtyła aktivně účastnil.
O „generaci JP 2“ se dnes mluví jako o katolících, kteří se narodili či dospívali během pontifikátu neboli funkčního období tohoto papeže z Polska. Bylo totiž dost dlouhé na to, aby formovalo a ovlivňovalo nejenom životy jednotlivců, ale celou jednu církevní i politickou epochu.
Z hlediska církevního zejména pokračující – a doposud plně neukončené – naplňování závěrů zmíněného koncilu, který byl především pastorační (věnoval se tedy poslání církve a jejímu dalšímu duchovnímu směřování, nikoli jejím dogmatům jako většina těch před ním). Z politického pohledu pak epochu „annus mirabilis 1989“, tedy dobu pádu komunismu ve střední a východní Evropě, přechodu k liberální demokracii a ekonomické transformace.
Jan Pavel II. byl už za svého života vnímán jako první skutečně mediální papež, který opravdu chtěl a uměl – na rozdíl od mnoha svých předchůdců – komunikovat „se světem tam venku“. Vystupoval občas dokonce překvapivě žoviálně, čemuž jistě napomáhala i jeho herecká zkušenost z mládí. Znám byl také svým úsilím, aby se