Deník N

Z viru šílí jen bohatá Evropa, psali Zambijci na sítích. Teď už lidem dochází, že je to problém, říká rozvojová koordinátorka v Africe

Lucie Hrabcová. Foto: Michal Gálik, Charita ČR
Lucie Hrabcová. Foto: Michal Gálik, Charita ČR

Rozvojová pracovnice v Zambii z organizace Charita ČR Lucie Hrabcová v rozhovoru pro Deník N popisuje, jak se lidé v této africké zemi srovnávají s vládními nařízeními, proč někteří ze Zambijců považují pandemii koronaviru za trest pro bohaté i to, proč pandemii pocítí chudé země víc než ty rozvinuté.

Bojíte se v souvislosti s koronavirem o Afriku? Čísla potvrzených nakažených a obětí jsou zatím nesrovnatelná s Evropou, Asií i Amerikou. Dosud je to pro celý kontinent asi 66 tisíc potvrzených případů a zhruba dva a půl tisíce mrtvých. Ale ta čísla stoupají a hlavně se málo testuje. Ta otázka je tedy velmi aktuální.

Ta otázka aktuální je. Nejsem odborník na koronavirus ani na Afriku, jsem jen člověk, který žije v jedné africké zemi, v Zambii. Mám k ní vztah osobní i profesionální. A proto se bojím. Bojím se o Afriku, o celý kontinent, protože mám z koronaviru respekt.

Nakolik živé téma je to konkrétně v Zambii? Ta je zatím postižená minimálně. Podle aktuálních čísel je tu jen 267 potvrzených případů a sedm mrtvých. Na začátku března jsem stačila navštívit Maroko, kde tehdy byly pouze dva potvrzené případy. Přesto jsem zažila situace, že Maročan nám s omluvou odmítl podat ruku, protože měl strach… Jak to tedy prožívají lidé v Zambii?

V Zambii jsem už strašně dlouho, skoro deset let. Většinou nikam nevyjíždím. Ale úplnou shodou okolností jsem v první polovině března zcela výjimečně odjela ze Zambie na dovolenou. Podcenila jsem situaci a nenapadlo mě, že tady v České republice uvíznu. Vrátila jsem se vlastně ve chvíli, kdy tu už byl koronavirus brán vážně a spustila se první radikální opatření. Zavření hranic byl pro mě střet s realitou. Když jsem Zambii opouštěla, určitě tam nebyla cítit nějaká taková tíseň, jakou jsem pocítila, když jsem doletěla do České republiky.

Teprve v Česku to na mě dolehlo. Od té doby jsem tady. To, co se teď děje v Zambii, prožívám zprostředkovaně. Čerpám informace od svých přátel a kolegů. A hodně i ze sociálních sítí, které mají lidé v Zambii rádi a hodně si na nich povídají. Můžu říct, že povědomí o koronavirové pandemii se tam rozšiřuje teprve postupně, protože identifikovaných případů je zatím pořád relativně málo. Řekla bych, že v Zambii se díky časovému náskoku opatření začala dělat relativně hodně brzo.

Jaká konkrétně?

Když těch případů bylo teprve pár, už se do toho vláda vložila a oznámila, že zavře školy, a doporučila lidem, aby se méně pohybovali. Začalo se testovat, ale jak už jste říkala, problém je, že se testuje opravdu hodně málo. Když se podíváme čistě jen na čísla v Zambii, vypadá to, že se nic moc neděje a problém je malý. Ale potíž je skutečně v tom, že testů se dělá tak málo, že tato čísla jsou pravděpodobně hodně vzdálená realitě.

Lucie Hrabcová koordinuje pobočky Charity ČR v projektech, které se zaměřují na pomoc uprchlíkům žijícím v Zambii. S uprchlickou komunitou spolupracuje od roku 2017, v Zambii ale žije už zhruba deset let. Předtím se přímo v místě věnovala i rozvojovým projektům v JAR, Bulharsku a na Ukrajině. Dva roky působila v Česku jako regionální novinářka, zabývala se sociální problematikou, zdravotnictvím a školstvím.

I WHO varovala, že počet nakažených stoupá rychle. A je fakt, že na počátku dubna bylo v celé Africe potvrzených případů jedenáct tisíc, tedy pouhá šestina.

Je to tak. Lidem to ale dochází pozvolně právě proto, že čísla v Zambii jsou tak malá. Více to řeší třeba cizinci. Na Facebooku se ale ozývají hlasy typu: „Na Madagaskaru už představili přírodní medicínu, tohle je pro nás Afričany to pravé, to je naše kultura, tohle na nás funguje, nečekejme na nějakou vakcínu ze Západu, zkusme naše prostředky.“ Nebo tam čtu: „Jaký koronavirus? To je přehnané a postihuje to jenom

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Koronavirus

Rozhovory

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější