Patří florbal na olympijské hry, nebo je to nudný sport, v němž hrají o medaile stále jen čtyři země?
Na jedné straně divácké rekordy – dvakrát přes 16 tisíc diváků –, na druhé straně kritika za nedostatek napětí a předvídatelné výsledky. Jak hodnotit uplynulé pražské mistrovství světa ve florbale? A zamíří tento sport někdy na olympiádu?
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
„Florbal je v podstatě jednoduchá hra – hráči se 60 minut honí za míčkem a nakonec o zlato vždycky hrají Finové a Švédové a o bronz Češi se Švýcary,“ napsal na Facebook zástupce šéfredaktora Blesku, jinak celoživotní sportovec Martin Brejla. Parafrázoval tím anglického fotbalového internacionála, dnes populárního televizního komentátora Garyho Linekera, který to samé napsal o fotbale a o Němcích.
Vyhrávají jen dvě země
Ano, je to tak, od roku 1996, kdy se co dva roky hraje mužské mistrovství světa (v lichých letech mají svůj šampionát ženy), získalo medaile pouhých pět zemí, z toho zlaté jen dva státy – Švédsko a Finsko. Bilance je následující: 1. Švédsko 8 zlatých – 4 stříbrné – žádná bronzová, 2. Finsko 4–6 – 2, 3. Švýcarsko 0–1 – 7, 4. Česko 0–1 – 2, 5. Norsko 0–0 – 1. K tomu Norové svůj jediný bronz získali při úplně prvním mistrovství v roce 1996.
O zlato tak kromě dvou výjimek v případě Švýcarů a Čechů vždycky soupeří jen Švédové a Finové. Finsko vyhrálo poslední dva šampionáty a začíná svého velkého rivala pomalu dohánět. Ta řevnivost je velká, Finové žili v minulosti dlouhý čas pod švédskou nadvládou a bojovali po boku Švédů i ve třicetileté válce, takže se ve Finsku s oblibou říká: „Švédové jsou velmi udatný národ, ti vždycky statečně bojovali až do posledního Fina.“
Ovšem jen na tomto vypjatém soupeření a na boji o bronz mezi Českem a Švýcarskem budoucnost stavět nelze.
„Celá Česká republika je v troskách. Budovy jsou potaženy černým suknem, v očích lidí jsou vidět slzy. Čeští florbalisté na mistrovství světa v Libni nedosáhli na medaili. Bezmezný smutek. Už se těším na večerní Branky, body, vteřiny na ČT 1. Určitě začnou reportáží ze zápasu o bronz,“ dělal si v neděli po duelu o třetí místo legraci na Facebooku Zbyšek Pechr, bývalý šéfredaktor deníku Sport, dnes šéfredaktor Světa motorů.
I on má pravdu v tom, že některá tuzemská média, hlavně Česká televize, se snažila z pražského šampionátu udělat vrcholnou světovou záležitost srovnatelnou pomalu s mistrovstvím světa ve fotbale. Což ČT mimochodem v případě světových šampionátů v ledním hokeji vychází, to je nutné uznat.
Kde udělali Češi chybu?
Nejspíš je tento pohled i generační záležitostí, jak sám Pechr uznává. „Jedno nechápu. Když je florbal mezi českou mládeží tak populární, že připravuje tradiční sporty, jako jsou fotbal a hokej, o potenciální zájemce, proč v něm nemáme v Česku žádné úspěchy? Na jakési úrovni ho hrají už jen tři další státy a my jsme stále čtvrtí. Kde tedy dělají soudruzi z florbalového svazu chybu, že takovou základnu nedokážou využít?“
To by mě také zajímalo. Poslední bronzovou medaili získali Češi před čtyřmi lety, v roce 2014. Poslední dva šampionáty nic. A to před pražským mistrovstvím angažovali zkušeného finského trenéra Petriho Kettunena.
Málokterý sport přitom
