Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Medička vyměnila Izrael za Prahu: Pokračuji v cestě, kterou tady šla před válkou dědečkova rodina

Rodina jejího dědečka pocházela z Čech, ona sama se nyní vrátila studovat do Prahy. Foto: archiv Mayi Tiben
Rodina jejího dědečka pocházela z Čech, ona sama se nyní vrátila studovat do Prahy. Foto: archiv Mayi Tiben

Krátce po vojně se Maya Tibenová ze severoizraelské Haify rozhodla studovat medicínu v Praze – podobně jako desítky Izraelců každý rok, Maya ale měla důvod navíc: její dědeček, jehož rodina za války zahynula, pocházel od Plzně a do Izraele odešel v roce 1948. „Snad už budu umět aspoň trochu česky, až se vydám do jeho rodné obce,“ plánuje.

Jak jste se po třech letech na vojně dostala k medicíně?

Sloužila jsem jako polní zdravotnice ve speciální „search and rescue“ jednotce (určené mj. k záchranným akcím při neštěstích, pozn. red.), která je vycvičená k nasazení v Izraeli i v zahraničí. Velitelé mě vybrali do čela třicetičlenného zdravotnického týmu, takže jsem kromě zdravotnických dovedností řešila i management – distribuci léků, lékařského vybavení. Po vojně jsem se rozhodla, že chci v zachraňování životů pokračovat.

A vybrala jste si ke studiu Česko. Nepřemýšlela jste také o Polsku, odkud pocházela rodina vaší babičky?

Nejprve jsem se hlásila na medicínu v Izraeli. Když jsem neudělala přijímací zkoušky, rozhodla jsem se zkusit jinou cestu za svým snem.

Češi by možná při popisování svého studia nepoužili slova „můj sen“. Možná proto, že jsme obecně skeptičtější, nebo se prostě držíme při zemi. Je to u vás Izraelců jiné?

Spíš je to tak, že když už se někdo rozhodne studovat medicínu v zahraničí, aby se mohl stát lékařem a pomáhat lidem, musí ten sen mít. Hodně tomu totiž obětuje, je šest let daleko od rodiny, přátel…

A výběr školy?

Karlova univerzita patří k nejlepším v Evropě a pro mě je důležité studovat na nejlepší fakultě – ale v rozhodování hrál roli i původ mého dědečka, narozeného v Čechách. Odmala mi o této zemi a o tom, jak ji měl rád, vyprávěl. Byli jsme si velmi blízcí, byl můj idol. Třeba o Polsku jsem neuvažovala.

S vaším dědečkem jsem se poprvé potkal před deseti lety. Vyprávěl třeba, že měl radost, když izraelští vojáci v bojích ukořistili tatrovky, které Československo předtím dodalo arabským zemím.

Myslím, že by na mě dědeček byl hrdý, kdyby věděl, že studuji medicínu v jeho rodné zemi. Pokračuju tu vlastně v cestě, po které šel on

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější