Deník N

Kronika jedné hladovky: Přinášíme ukázku z chystaných Deníků Oleha Sencova

Oleh Sencov je autorem několika knih, krátkometrážních filmů a celovečerního filmu Hráč. Foto: Wikimedia Commons
Oleh Sencov je autorem několika knih, krátkometrážních filmů a celovečerního filmu Hráč. Foto: Wikimedia Commons

Ukrajinský režisér Oleh Sencov se stal celosvětově známým vězněm svědomí, když byl ruským režimem falešně obviněn, mučen a nespravedlivě odsouzen na 20 let. Ve vězení držel bezmála půlroční hladovku, během které vznikly jeho unikátní Deníky. Ty se v průběhu loňského propuštění podařilo propašovat ven a v září poprvé vyjdou knižně rusky a ukrajinsky, v češtině pak v naší Edici N. Přinášíme první úryvky z úvodních stránek z překladu knihy od Libora Dvořáka.

Vydání Deníků Oleha Sencova připravuje Deník N na podzim 2020. Vydání můžete podpořit v crowdfundingu Edice N, v níž si můžete knihu za zvýhodněnou cenu předem zakoupit (bude z ní výborný vánoční dárek), nejvýhodnější nabídka je pak v kombinaci s ročním předplatným Deníku N.

Deníky jsem si nikdy nevedl – dokonce ani v časech osamělého jinošství, kdy se do takových věcí pouští kdekdo. Tenhle tedy bude první a určitě poslední. V mnoha ohledech. I když do budoucna bych se do něčeho takového pustit mohl, ale to budou přesněji řečeno poznámky k jednomu případu. To je ovšem zatím velmi daleko, zejména při pohledu z této cely, takže o něčem takovém zatím psát nehodlám. Přísně vzato se o své plány nerad dělím i jinak. Ne proto, že jsem tak uzavřený, či dokonce tajnůstkářský, ale jednoduše proto, že když něco dopředu rozhlašujete a ono se to pak nezdaří, je to člověku trapné (především před sebou samým), kdežto když všechno vyjde, není to zase pro všechny ostatní žádné překvapení.

Vést si deník jsem se rozhodl třetí den hladovky. Pravda se píše těžko a ještě těžší je psát ji o sobě samém, ale vynasnažím se. Koneckonců psát pravdivě, prostě a přitom zajímavě bylo mým cílem odjakživa. Nakolik se mi to dařilo dřív, nevím, ale teď mi v tom rozhodně nic překážet nebude. Vlastně ani nevím, proč jsem se k něčemu takovému odhodlal, ale ledacos mě napadlo, pak přišly hotové věty a pak toho bylo stále víc, další myšlenky, jichž neustále přibývalo, a tak jsem se rozhodl si je zapisovat, i když původně jsem nic takového v úmyslu neměl. Jenže takhle já to mám vždycky, přinejmenším určitě v tvorbě, i když v životě asi taky. Mimo svůj život žádný autor neexistuje. Jeho tvorba je jen součást života.

Když jsem se rozhodl, že začnu psát, dlouho jsem přemítal, zda si mám ty záznamy schovávat, anebo psát zcela otevřeně. Pak jsem se rozhodl pro otevřenost, já přece nemám co tajit. O kolonii se přitom budu zmiňovat co nejméně, aby nepřišli s tím, že popisuju systém ostrahy a bezpečnostních opatření v lágru, a sešit mi nesebrali. Tomu se chci pokud možno vyhnout, ale šance, že se ten sešitek dokáže z kriminálu dostat ven a ocitnout se na svobodě, je opravdu malá. Stejně jako já sám jen těžko dosáhnu toho, kvůli čemu tu hladovím. To se ale ještě uvidí – šanci mám přece nakonec jak já, tak můj deník. Myslím, že když budu psát s vědomím, že si to ze všeho nejspíš nikdo nepřečte, a také s představou, že hladovka může skončit fatálně, bude má výpověď rozhodně pravdivá. Jak to zpíval Ševčuk: „Čím je člověk smrti blíž, tím je čistější.“

(…)

Jessikka Aro a Oleh Sencov
V crowdfundingu Deníku N můžete podpořit vydání knih Putinovi trollové od Jessikky Aro a Deníky Oleha Sencova.

Po ranní kontrole za mnou přišel mimořádně navztekaný bachař, zrovna ten, co se o mé hladovce dověděl jako první a původně byl docela korektní a snad až milý. Jenže laskavost milice nikdy nevydrží věčně, zvlášť když odjede advokát… Sebral mi telku, k tomu pár mých věcí a pelech přiklopil na zeď. A k tomu všemu mi sebral spirálu! S telkou a ostatními věci jsem se loučil bez lítosti, ale proč mi vzal spirálu? Vždyť je to pro mě jediný zdroj tepla a horké vody! Teplometu se, soudě podle všeho, hned tak nedočkám, ale proč si nesmím ani uvařit vodu?! Následovalo vysvětlení skrze zuby: držím hladovku, takže spirálu mít nesmím. Logiku to jako obvykle nemá pražádnou, vždyť dokonce i v pravidlech, která vylepili na dveře mé cely, je rychlovarná spirála mezi předměty, které jsou mi povoleny. Mnozí bachaři ale takové pokyny buď vůbec nečtou, anebo si je vykládají po svém. Zrovna s tímhle nemělo smysl se dohadovat, protože už naopak očima přejížděl sem a tam, co by mi tak z téhle beztak prázdné místnosti ještě odnesl. No nic, pak si promluvím s někým rozumnějším, tím spíš, že zatím mi měl horkou vodu na požádání nalévat klíčník. Jenže to není moc pohodlné, nehledě k tomu, že si nerad o něco říkám – i když jsou to třeba jen maličkosti. Ale to všechno nestojí za řeč. Daleko větší starosti mi dělalo srdce a točení hlavy. Přímo fyzicky jsem cítil, jak tělo selhává, a to je na samém začátku běhu na dlouhou trať hodně nepříjemné.

(…)

V noci jsem zase spal špatně – dlouho jsem nemohl usnout a často jsem se budil. Zimou. Nohy se mi až do rána nezahřály. Jinak se ale celkový stav těla poněkud stabilizoval: hlava se mi už tolik netočí a také hukot v uších nepřipomíná motory nekonečně dlouho startujícího letadla. K srdci, které mozku pravidelně vysílá signály, že něco není v pořádku, se teď připojily i ledviny, které se, pravda, hlásí hlavně bolestmi v zádech. Chodidla mám permanentně prokřehlá a chvílemi se k nim přidávají i dlaně. Kolena si vybavila chronický revmatismus a stařecky lamentují. K tomu se přidala a tupá bolest ve slabinách, snad taky klouby, anebo lymfatické uzliny – to zatím není jasné –, kdežto žaludek co chvíli otráveně bručí cosi nesrozumitelného. Mozek na to všechno zmíněným orgánům bodře odpovídá: Držte se, panstvo, tak to má být, všechno bude zase v pořádku! Všeobecná nálada je ale víceméně poklidná. Hlásí se i podvědomí, které pochopilo, že přichází jeho čas, kdy organismu začne vládnout jeden ze základních instinktů, hlad, a ten vedoucí úlohu vědomí zcela potlačí. To mě ale teprve čeká a doufám, že hned tak to zase nepřijde. Poťouchlé podvědomí zatím v mozku naplno rozvinulo propagaci jídla a bombarduje ho obrázky pokrmů, které člověk během života požíval nebo alespoň někdy viděl… a k tomu si mozek vymýšlel cosi svého, vlastního, fantasticky chutného. Hluboko v lidské podstatě žije spousta démonů, kteří se nás neustále pokoušejí ovládat podle vlastního uvážení. Ty nejnebezpečnější ďáblíky jsem však už dávno potřel a zbylé donutil, aby fungovali v mém zájmu. Je ale možné, že vzniklé situace využijí k tomu, aby mi to všechno vrátili. Uvidíme. Přinejmenším pokusy nalákat mě na jídlo, které mi denně nosí do cely a nechávají je tam celé dopoledne, zatím nezabírají.

(…)

Sencov byl z vězení propuštěn 7. září 2019 v rámci výměny zajatců mezi Ruskem a Ukrajinou. Foto: Ukrajinská prezidentská kancelář, CC BY 4.0

Ráno se počasí zase zkazilo – mlha, mrholení a syrovo. Zkrátka sever. Jak mi nedávno vysvětlil jeden místní kluk, „tady u nás je tři měsíce v roce zima a po zbylej čas vůbec kosa…“

Procedura trojího servírování jídla přímo do cely postupně získává rysy jakéhosi obřadu: Nejdřív otevře dozorčí dveře a slavnostně oznámí, že je čas k jídlu. Pak vstoupí bryndař v bílém a rozestaví po stole talíře. Nato se obě strany zdvořile rozloučí a „hosté“ se vzdalují. Já pak vše přinesené přesunu na horní lůžko palandy – co nejdál od sebe a co nejblíž vševidoucímu oku kamery. Je to zvláštní, ale když se chopím chleba a talíře s kaší nebo s polévkou, chuť na to nedostanu. Buď je to vnitřním odhodláním, anebo tím, že hladovka je teprve v počátečním stadiu. Jak to bude dál, se teprve uvidí. Dneska jsem se celkově dal víceméně dohromady, jedině že v ústech jsem pocítil nepříjemnou pachuť – možná žaludek už začal požírat sám sebe. Za opasek u kalhot, kam se mi počátkem týdne vešel sotva prst, najednou klidně strčím celou pěst.

(…)

Během dne ke mně neúnavný dozorčí přivedl jakousi psycholožku. Rozmlouvali jsme skrz mříž, která dublovala dveře do mé cely – zřejmě aby přede mnou ochránila bachaře a snad i pro podobné případy. Faktem je, že žádný zvláštní dialog z toho nepovstal, protože jsem okamžitě prohlásil, že pomoc psychologa k ničemu nepotřebuju. Tak mě oblažila alespoň kratičkou přednáškou, stejně nesouvislou jako mé sny. Prý že k podobnému kroku se uchylují jen lidé zlomení, kdežto vy zlomený nejste, zdraví je třeba si šetřit, buďte rozumnější, jste přece tvůrce, tak hledejte jiné možnosti – zkrátka a dobře obvyklá snůška slov a frází. Připomnělo mi to, jak jacísi muklové, kteří sami sebe považovali za moudřejší, než jsem já, takže na jejich rady už netrpělivě čekám, říkali: A proč jsi aktivně vzdoroval obsazení Krymu? Kdybys o tom natočil film, bylo by to mnohem lepší. – Aha, takže když sem vrazil Hitler, bylo taky lepší ne ničit jejich tanky, ale točit o tom bijáky a ty pak pouštět někde na Sibiři, protože jinde už by to nešlo…? S touhle psycholožkou jsem se ostatně už před pár měsíci setkal, ale stejně jako tentokrát jsem odmítal o čemkoli s ní mluvit. Velmi se tehdy divila: „To opravdu nechcete ani absolvovat testy? Copak vy se nechcete něco o sobě dovědět?“ Odpověděl jsem jí, že o sobě už všechno dávno vím a všechno jsem si to vyhodnotil. „Vy jste ale šťastný člověk!“ konstatovala žena, která, jak se zdálo, měla k něčemu takovému hodně daleko.

Vítr dnes nefouká, zato už večer začalo pršet. Postál jsem pod otevřenou ventilačkou a nadýchal se čerstvého vzduchu – po dešti je vždy velmi čistý, a dokonce voňavý. Déšť v Labytnagách vidím vůbec poprvé. Takže ani tady zima není věčná.

Deníky Oleha Sencova vyjdou knižně na podzim 2020. Objednat si je můžete v našem crowdfundingu, kde kromě knih najdete i zvýhodněné předplatné Deníku N.

Hlavní, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější