Oslavovat porážku? Německo a jeho boj s 8. květnem

Stojí před jednou z budov důstojnické školy v berlínské čtvrti Karlshorst. Od konce 30. let tady vychovávali kádry Wehrmachtu, kteří měli dovést jeho Německo ke konečnému vítězství. Je mu šedesát tři let a moc času na přemýšlení nemá. Čeká ho poslední a pro něj nejpotupnější akt jeho dlouhé vojenské kariéry.

Je krátce před půlnocí 8. května a náčelník Vrchního velení německé armády Wilhelm Keitel s maršálskou hůlkou pod paží vstupuje do důstojnického klubu, kde u velkého stolu sedí maršál Georgij Konstantinovič Žukov, muž, který zvítězil u Stalingradu a dobyl Berlín. Na tuto chvíli čekal několik let.

Před necelým měsícem překročilo jeho dva a půl milionu rudoarmějců Odru a na Seelowských výšinách svedli poslední větší bitvu s ustupujícím Wehrmachtem. Dodnes je tam krajina zvlněná po útoku dělostřelectva na německé pozice.

„Válka se valí na Berlín,“ začíná Marta svůj deník, do jehož psaní se pustila 20. dubna. „Co bylo včera ještě vzdáleným duněním, je dneska neustálým bubnováním. Člověk vdechuje rachot střelby. Uši jsou ohluchlé, slyší už jen výstřely nejtěžších kalibrů. Už ani nejde odhadnout, kdo odkud a kam střílí.“

Válka ale dostihla Berlín mnohem dřív. Když spojenci opanovali vzdušný prostor nad Evropou, létaly jejich bombardéry často na metropoli třetí říše. Berlín je už v troskách, když se ho Rudá armáda chce zmocnit celého. Nejhorší byl útok 3. února 1945, kdy tisícovka amerických „létajících pevností“ zasypala během padesáti minut širší centrum města. A v něm žije, jak Marta píše, „sklepní lid“. Ukrývali se nejdříve před leteckými bombami, potom před ostřelováním artilerie.

V Berlíně jsou v té chvíli na tři miliony lidí a necelý milion nuceně nasazených, kteří musejí do posledních dní udržovat továrny nacistů v provozu. „V poledne byl v naší ulici pohřeb,“ stojí v deníku. „Sedmnáctiletá dívka