Uctívaná svátost velikého vítězství nad nacismem bude Rusku brzy stejně platná, jako je dnešnímu Řecku vítězství u Marathonu
Komentář Michaela Romancova: Praze se říká „zlatá“, ale víte proč? Protože když se ráno 9. května od Berlína a Drážďan blížily tanky Rudé armády, vycházející slunce město svými paprsky pozlatilo a od těch dob se Praze říká zlatá! Pokud se vám to nezdá, máte sice pravdu – tento pochvalný přívlastek lze například najít už v písemnostech z doby panování Karla IV. –, ale tím to končí. Proč? Protože dějiny píší vítězové!
Tedy, dnes už to tím nekončí, ale ještě na konci 80. let se tato historická „pravda“ objevovala jak v hodinách dějepisu, tak při výuce ruštiny nebo i češtiny. Není důvod rozporovat, že se sovětským tankistům v ranním úsvitu město mohlo jevit jako zlaté, něco takového ostatně zažil každý, kdo se za pěkného počasí za rozednění pohyboval venku, ale to neznamená, že by se tak Praze říkalo teprve od té doby.
Jenže v poměrech, které u nás nastolilo „vítězství pracujícího lidu“ v únoru 1948, respektive „potlačení kontrarevolučních sil“ v srpnu 1968, nebyla ve veřejném prostoru přípustná jiná než sovětská interpretace dějin.
Samozřejmě že ne všichni kantoři měli potřebu právě detail o zlaté Praze svým žákům tlačit do hlavy. Ale třeba dějepisáři se jen těžko mohli vyhnout v učebnicích stojícímu tvrzení, že druhá světová válka začala jako válka imperialistická. A spravedlivý, národně osvobozenecký charakter získala teprve v okamžiku, kdy nacisté přepadli SSSR, tedy od okamžiku, kdy byla zahájena Velká vlastenecká válka, jak ji Rusové nazývají.
To, že se dnes u nás o druhé světové válce píše a hovoří jinak než v Rusku, asi nikoho nepřekvapí. Co však možná překvapivé přece jen bude, je, že se dnes v Rusku o Velké vlastenecké válce píše a hovoří jinak, než jak tomu bylo v dobách SSSR. A nemám tím na mysli menšinu historiků a publicistů, kteří se snaží ke zkoumání tehdejších událostí přistoupit kriticky, ale oficiální státem prosazovaný diskurz
