Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Mezi Východem a Západem, Visegrádem a Německem… Pandemie odhaluje rizika hrozící zemi, která neví, kam patří

Před třiceti lety se země opět stala součástí Západu. Teď ji část politiků táhne na Východ. Foto: Adobe Stock
Před třiceti lety se země opět stala součástí Západu. Teď ji část politiků táhne na Východ. Foto: Adobe Stock

Komentář Jiřího Pehe: Dočasné ochromení běžného ekonomického provozu, který zemi přirozeně táhl k Evropské unii a obecně na Západ, rozvázalo ruce politikům, kteří v nedávné minulosti různými způsoby oslabovali či problematizovali naši orientaci na Západ. Skutečnost, že se během nouzového stavu rozhoduje o výstavbě jaderných reaktorů, v níž by se rádo angažovalo zejména Rusko, či neprůhledné nákupy ochranných pomůcek z Číny, jsou jen malou – a viditelnou – ukázkou toho, co politická elita, která není podvázána vnitřní logikou globalizovaného českého hospodářství a pravidly EU, může napáchat.

Česká republika je z geopolitického pohledu zvláštní úkaz. Je už třicet let oficiálně opět součástí Západu, k němuž se po čtyřech dekádách „únosu“ na Východ (jak o éře sovětského komunismu psal kupříkladu Milan Kundera) přihlásila ještě jako součást Československa svojí sametovou revolucí. A později už jako samostatný stát i vstupem do Severoatlantické aliance a Evropské unie. Jenže v posledních letech část politické elity země i nemalá část společnosti naši příslušnost k Západu a jeho politickým i bezpečnostním strukturám opakovaně relativizují.

Od roku 1989 až do roku 2003, kdy byl prezidentem Václav Havel, nebylo rozpolcení české společnosti i politiky, pokud jde o naše geopolitické zakotvení, tak zřetelné. Havel razil jasně prozápadní orientaci. Československo i Česká republika pod jeho vedením získaly na Západě punc obhájců lidských práv všude po světě (což je jeden z ideových pilířů západních liberálních demokracií), když navázaly na myšlenkové dědictví disidentské komunity z doby před rokem 1989.

Politická a ekonomická transformace země po roce 1989 se odehrávala téměř samozřejmě pod heslem „zpět do Evropy“, v širším smyslu chápaném jako „zpět na Západ“. Jen několik let po pádu komunistického režimu tak země oficiálně začala vyjednávat o připojení k NATO a Evropské unii. A jakkoliv se v okrajových částech politického spektra (které reprezentovala na levici komunistická strana a na pravici Sládkovi Republikáni) ozývaly hlasy zpochybňující tuto orientaci, existoval široký politický konsenzus o správnosti této cesty.

První náznaky toho, že v nejvyšších patrech české politiky nemusí tento konsenzus vydržet, se objevily v podobě „eurorealistických“ názorů Václava Klause. Ten ještě jako premiér a pak předseda Poslanecké sněmovny začal kritizovat EU jako údajně přebyrokratizovaný, socialistický projekt. A ačkoliv v podobě prohlášení, že k „členství v Unii nemáme alternativu“, zpočátku nezpochybňoval přímo náš vstup, šířil do části společnosti skeptické názory, které fakticky začaly relativizovat český „návrat na Západ“.

Klaus i jeho opozičně-smluvní partner, předseda sociální demokracie Miloš Zeman, se oba také silně kriticky vymezili proti vojenské operaci NATO v Jugoslávii v březnu 1999, jen několik týdnů po vstupu České republiky do této organizace. Zemanova vláda sice tuto akci posvětila, ale Zeman, jeho ministr zahraničí Jan Kavan a předseda Poslanecké sněmovny Klaus se ve veřejném prostoru fakticky od NATO distancovali.

Klaus během svého prezidentství začal též razit proruskou politiku, která se výrazně odklonila od Havlovy politiky korektních vztahů s Ruskem (to ale v případě excesů Kremlu, jako byla kupříkladu válka v Čečensku, neváhal kritizovat). Klaus naopak opakovaně hájil i ty ruské zahraničněpolitické akce, které ostatní západní země kritizovaly, jako byla kupříkladu ruská agrese vůči Gruzii v roce 2008. Dostal se kvůli tomu do konfliktu dokonce i s tehdejší vládou Mirka Topolánka.

Most mezi Západem a Východem

Zeman se sice po nástupu do prezidentské funkce formálně prezentoval jako proevropský politik, na Hradě dokonce nechal zavlát na rozdíl od Klause vlajku Evropské unie, ale všechny jeho následné akce v podstatě směřovaly k rozmělňování prozápadní orientace země. V mezinárodní diplomacii se chtěl prezentovat jako „most“ mezi Západem a Východem, tedy jako jakási spojnice mezi západními demokraciemi, zejména USA, na straně jedné, a autoritářským Ruskem i komunistickou Čínou na straně druhé.

Kdyby Zeman tuto svoji iniciativu pojal tak, že

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější