Zachraňovali jsme tonoucího. Nezajímalo nás, kdo je něčí sponzor, říká šéf týmu na nákup respirátorů
Objednávku na roušky či respirátory od ministerstva zdravotnictví získaly za posledních několik týdnů pozoruhodné podniky – prázdná schránka, firma největšího sponzora hnutí ANO nebo společnost, jejímž jednatelem je zadlužený bývalý svářeč. Pod každou objednávkou byl přitom podpis Miroslava Doležala – úředníka, který na ministerstvu vede tým nákupčích. Ten kritiku odmítá. „Upřímně, vůbec nás nezajímalo, jestli je někdo něčí sponzor. Když máte ve vodě tonoucího, potřebujete mu pomoci,“ říká v rozhovoru pro Deník N.
Když se díváte zpět, měnil byste něco na obchodech, které jste dohodli?
Za těch podmínek, za té situace ani náhodou. A výsledek? Výsledek je takový, že jsme za pět týdnů dovezli přes 50 milionů ochranných prostředků. Jsou tady, jsou distribuovány a není vůbec žádný problém s kvalitou. Pro mě není důležité, kde má firma adresu. Ke každému jsme přistupovali stejně. Nedodáš v termínu, ve kterém jsi měl dodat? Odstupujeme od objednávky. Dodáváš nekvalitně? Končíme s tebou. Nedodáš množství, které jsi měl dodat? Nezaplatíme ti fakturu. Prostě tam byla tvrdá, ale naprosto stejná pravidla pro všechny.
Samozřejmě, pokud by bylo před koronavirem, platil by zákon o zadávání veřejných zakázek, kde musíte doložit vlastnickou strukturu. My jsme ale měli jiné zadání. Dovezte to co nejrychleji. Tečka.
I za cenu, že to bude drahé nebo od neznámé firmy?
Lepší ceny byste v žádném případě jinde nenašli. Zboží tady nebylo. Samozřejmě jsme primárně kontaktovali české výrobce a české dodavatele. Především proto, že je to nejjednodušší obchodní operace. Je to český subjekt, nemá kam utéci, je známý.
Nepodcenilo ministerstvo přípravu? Ministr Vojtěch ujišťoval, že je tu zásoba zdravotnických potřeb, vy jste přesto museli rychle nakupovat.
Ústenek a roušek v určitý moment bylo dost, ale co to znamená dost? To je relativní pojem. My jsme nevěděli, jak se situace s koronavirem bude vyvíjet. Ony byly, ale ve velice omezeném množství. V souvislosti s nástupem epidemie vznikla jejich velká potřeba. A v té době už začal reagovat celý svět. Kliniky, i velké kliniky, velká zdravotnická zařízení na roušky, respirátory a další zdravotnický materiál nedosáhly.
Takže jste měli své dodavatele, kteří přestali dodávat?
Dodávali ve velmi omezeném množství. A hlavně – plně na nás dopadl systém volného trhu. Mnozí dodavatelé začali prodávat tam, kde je vyšší cena. Jestli je to v České republice, nebo v zahraničí, jim bylo jedno. Čeští výrobci samozřejmě měli nastavený objem a výrobou na spotřebu před koronavirem. Výzvu v jeden okamžik naplnit nedokázali. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto, že bude ustaven tým centrálního nákupu na ministerstvu zdravotnictví.
Jak takový tým vypadá?
V podstatě jsme začínali já a další dva kolegové z ministerstva zdravotnictví. Jelikož se nevěnujeme obchodu se zdravotnickým materiálem, potřebovali jsme do týmu odborníky na dané produkty. Později se připojili kolegové, kteří vyhledávají určité obchodní příležitosti, říkáme jim tým Prospekt. To byl takový back office. Seděli u počítače a teď jsme třeba dostali zadání, že potřebujeme respirátory FFP3.
A vy jste jim řekl, ať je najdou?
Řekli jsme, ať hledají, a oni hledali. V podstatě googlili. V Česku, v Evropě a samozřejmě dál. Kromě toho jsme vytvořili e-mailovou adresu, kterou jsme oznámili na našich webových stránkách i v médiích, a tam nám padaly nabídky.
Kolik jich bylo?
K dnešnímu datu máme řádově tři tisíce e-mailů. Stovky denně. Jeden kolega nad tím seděl, filtrovali jsme a vybírali. Jakmile vybral něco zajímavého, co bylo v souladu se zadáním, dostal to tým Prospekt. Ten v podstatě zjišťoval, jestli to je realistické.
Našli firmu XY, která nám nabízela třeba respirátory FFP3. My jsme říkali: fajn, musíme zjistit, jestli ta firma vůbec existuje a zda je schopna dodávat. Jestli je schopna dodávat kvalitně a v termínu. V tom jsme spolupracovali s mnoha dalšími odborníky. Pokud se jednalo o potenciální obchodní příležitosti, spolupracovali jsme třeba s ministerstvem zahraničí – jeho dva pracovníci v našem týmu byli. Pak tam byli dva lidé z Úřadu vlády, logističtí pracovníci a další.
A když jejich nabídka zněla realisticky?
V tom případě jsme to předali konkrétnímu nákupnímu manažerovi, který s potenciálním dodavatelem vstoupil do jednání. Buď z toho byla objednávka, nebo z toho v mnoha případech také objednávka nebyla.
Je třeba říci, že od začátku jsme měli systém – objednávky jsou číslované, tvoří nějakou logickou řadu. Za pět a půl týdne jsme zvládli nějakých 435 objednávek.
Jak jste u objednávek postupovali?
I v době nouzového stavu platí pravidla, platí principy, platí zákony. Vždycky je důležité – a to jsme naprosto jednoznačně aplikovali od začátku – mít systém v tom, co objednáváme. A jaké bylo zadání? Dodávka ve stanoveném termínu, konkrétní typ produktu za v té chvíli přijatelnou cenu a kvalitně. Čili my jsme ověřovali, jestli jsou firmy schopné dodat zboží v tom a v tom termínu.
Jak jste tohle ověřili?
Ptali jsme se jich, kde produkty mají. Jsou na skladě v Česku, nebo je máte v Šanghaji či Indii? Nebo se to teprve chystáte vyrábět? To pro nás byly důležité informace. Když bylo jasné, že je firma schopná nám to dodat ve vyhovujícím termínu, objednávali jsme.
Nenahrává ale tento postup tomu, že vám firmy naslibují hory doly, ale pak to prostě nakonec nezvládají?
Ověřit, jestli to mají v Indii nebo třeba v Česku, je složité. Na ověřování nebylo moc prostoru a hlavně ani nástrojů. Přinejmenším v té první chvíli. Oni nám museli dát certifikáty k danému produktu, museli nám potvrdit, že zboží dostanou v nějakém termínu. Pokud to takto bylo, dále jsme si ověřovali další skutečnosti o dodavateli.
Jak?
Hledali jsme na internetu
