Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Ani po 75 letech nesmíme zapomenout.“ Pojďme si říci, na co vlastně

Rodina z Podkarpatské Rusi ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Foto: ČTK/AP a Jad vašem
Rodina z Podkarpatské Rusi ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Foto: ČTK/AP a Jad vašem

Komentář Jana Wirnitzera: S odcházením poslední generace pamětníků se druhá světová válka definitivně mění v příběh z minulosti předávaný dále lidovou slovesností a prací historiků. I proto vystupuje do popředí otázka, co z té tragické doby „nesmíme zapomenout“. A co předáme dál lidem, kterým už žádní svědci o válce vyprávět nebudou.

Kdyby se záplava veřejně vyřčených slov k výročím jako konec druhé světové války nebo osvobození osvětimského tábora prosévala sítem, v němž zůstanou jen ta nejčastější, nakonec bychom v něm měli jen dvě: Nesmíme zapomenout.

Je to zdánlivě bezpečné sousloví. Těžko s ním nesouhlasit, pokud dál nezkoumáme jeho obsah a neptáme se, na co přesně nezapomínat. Směřuje ale také naši pozornost možná až příliš k tomu, co už víme a přijímáme jako dané.

Zpravidla z něj plyne, že nesmíme zapomenout, že tu hrůznou válku rozpoutalo nacistické Německo, že jeho vražedná preciznost byla bezpříkladná a že se nám i dnes nad hromadami vlasů, kufrů a bot v Osvětimi dělá zle.

Je zcela v pořádku – co víc, je nutné –, na to nezapomenout, je ale varovné, když se těmito připomínkami někdo pokouší přehlušit jakékoliv úvahy a zmínky o dalších rysech té války. Zvlášť ty, které jdou za konstatování, „že to udělali Němci“, ale kladou si otázku proč.

„Vůbec jsem nechápal, proč tam jsme,“ řekl mi před časem Felix Kolmer o svém pobytu v Terezíně. Malý Jacques Stern za dráty tábora Drancy se vzdorovitým výrazem několik dní svíral v dlani zbytek sucharu, aby ji na dotaz nakonec rozevřel, řekl „to mám pro mámu“ a rozplakal se, protože v té ruce svíral i poslední zbytek naděje, že ji uvidí. Také nevěděl, proč ho zítra posadí do

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější