Vynucené muzeum. Chceme připomínat totalitu, ale tápeme, jak to dělat
Komentář Ondřeje Táborského: Koalice na pražské radnici se rozhodla zřídit muzeum zaměřené na období nacistické a komunistické diktatury. Nápad je to dobrý a muzeum připomínající období totality potřebujeme. Podobně jako u nejednoho tuzemského projektu to ale nyní vypadá, že realizaci zastaví či minimálně zpomalí neschopnost definovat na základě znalosti věci jeho poslání.
Myšlenka zřídit muzeum byla zahrnuta do koaliční smlouvy současného vedení hlavního města na podnět TOP 09. Po prvotních nápadech na vytvoření pouze virtuálního muzea či pokusu o umístění projektu do podstavce bývalého Stalinova pomníku na Letné byly koncem minulého roku konečně ustaveny zakládající orgány instituce. Jejich složení z politiků a mediálně známých vykladačů historie bohužel nekoresponduje s profesionalitou tolik potřebnou k založení nového muzea.
Ostatně po zkušenostech s turbulentním a ne vždy příkladným fungováním Ústavu pro studium totalitních režimů se není co divit, že vznik další „paměťové“ instituce je ne všemi přijímán s nadšením. Na začátku tohoto roku navíc nastal ve správní radě rozkol kvůli zamýšlenému umístění expozice do Domu pážat na pražském Novém Světě. O něj usiluje rovněž spolek Post Bellum. Ještě dříve než byl tým připravující „Muzeum paměti XX. století“ schopen představit svůj koncept, částečně se rozpadl z důvodů vnitřních sporů.
Nicméně za zdánlivě banálním střetem o renesanční palác se skrývá hlubší problém. Z mediálních výstupů hlavních aktérů, historika Petra Blažka a vedoucího projektu Post Bellum Mikuláše Kroupy, totiž vysvítá
