Deník N

Velký potenciál Anatomie zrady zůstal udušený v melodramatu bez emocí

Emanuel Moravec, mistr rozhlasových politických úvah. Foto: Česká televize
Emanuel Moravec, mistr rozhlasových politických úvah. Foto: Česká televize

Naše historie skýtá mnoho fascinujících příběhů, u nichž je zvláštní, jak málo jsou široké veřejnosti známé. Jedním z nich je i život Emanuela Moravce, jenž většinu svých let strávil jako prvorepublikový vlastenec vášnivě usilující o obranu země v době mnichovské krize, aby se poté proměnil v ukázkového kolaboranta usilujícího o podporu třetí říše. Česká televize vytušila, že jeho život opět nabral na relevanci, a stojí tedy za připomínku.

Dvojfilm Anatomie zrady se pokouší přiblížit odstrašující případ člověka, který zaprodal vše, čemu věřil, aby se udržel u moci, a v důsledku tím zničil život sobě i mnoha druhým lidem. Nebo takový příběh se alespoň scenáristé, manželé Lucie a Josef Konášovi, a režisér Biser A. Arichtev snaží odvyprávět. Bohužel v tom selhávají.

V první řadě je velmi matoucí už titul díla. „Anatomie zrady“ evokuje důsledný pohled na psychologii a mechaniku událostí vedoucích Emanuela Moravce k činům, které ho postavily do pozice jednoho z nejnenáviděnějších Čechů své doby. Pro předložený produkt by se hodil spíš titul „Vášnivá srdce smutku“ nebo podobně kořeněné slovní spojení. Nepřekvapivě při pohledu na Arichtevovu filmografii, jenž má na kontě seriály Vyprávěj či První republika, se Anatomie zrady stává okázalým kýčovitým melodramatem.

Styl nad obsahem

Což by nebyl sám o sobě problém. Některé historické postavy a události nejlépe ožijí právě prostřednictvím melodramatické optiky – vzpomeňme třeba na Titanic či Casablanku. Skvělá melodramata jistě mohou vznikat na popředí velmi traumatických dějinných událostí. U Anatomie zrady se však nezdá, že by scénář s tímto uchopením počítal.

Jde o příběh slabocha, který podle všeho k nikomu a ničemu necítí opravdové emoce. Není zcela jasné, odkud se tedy bere reklamně přehnaná obrazová postprodukce, opulentní orchestrální hudební doprovod nebo vypjatá křečovitost herců. Styl Anatomie zrady není motivován pocity či činy přítomnými v ději. Nejde o přirozenou volbu odpovídající materiálu, jde zkrátka o pozici, v níž je režisér Arichtev zvyklý pracovat.

Na režisérova bedra však nemůže padnout veškerá vina. Scénář má

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Televize

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější