Deník N

Byla jsem závislá na informacích a zpanikařila kvůli koronaviru, říká herečka Sedláčková

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Herečka Jitka Sedláčková se z koronavirové pandemie psychicky zhroutila. Zavřela se na chalupě a zbytek světa vnímala jako nebezpečné území. Po čase, kdy už nebyla schopná spát a vnímat nic jiného než zprávy včetně konspiračních teorií, se rozhodla udělat zásadní krok a svou zahradu opustit. V rozhovoru pro Deník N popisuje, jak se postavila na nohy a začala zase fungovat.

Zaznamenala jsem, že s vámi koronavirová nákaza psychicky dost zacvičila. Co se s vámi dělo?

Velice dobře si pamatuji na vyhlášení stavu, kdy se zavřela divadla. Abych byla upřímná, kvitovala jsem to s velkým povděkem, protože jsem v té době řešila v divadle lehce kontroverzní spor a ulevilo se mi, že to nemusím řešit dál. Vlastně jsem měla jako malé dítě radost, že se nehraje. Ovšem předpokládala jsem, že se nebude hrát třeba týden nebo čtrnáct dní. Odjela jsem na natáčení do brněnské televize, kde už jsem pojala první podezření. Co se onemocnění týče, jsem totiž poměrně strašpytel. Chtěli mě ubytovat v hotelu, kam jsem si zavolala a zeptala se, jestli se u nich ubytovávají Číňani. Oni řekli, že ano, a já jsem se tam odmítla ubytovat s tím, že se nemíním nakazit. Že budu radši z chalupy na vlastní náklady na natáčení dojíždět. Vyšli mi vstříc a začali jsme točit. Na place měl někdo kašel a to už jsem úplně znervózněla. Začala ve mně rašit zvláštní panika z neznámé nemoci.

Byla jste z toho překvapená? Já bych od vás očekávala klid.

Ne. Žádný klid jsem v sobě neměla. Dělala jsem, že jsem klidná. Možná že i kolegové kolem mě dělali, že jsou klidní. A nebyli. Každopádně můj začátek byl dost emotivní. Pak se natáčení přerušilo. Já jsem už zůstala na chalupě a začalo moje období čtrnáctidenního klidu. To jsem zatím nebyla závislá na informacích. A udělala jsem přesně to samé, co ostatní. Umyla jsem okna, uklidila jsem zahradu a dům, všechno jsem okopala, všechno osekala, všechno natřela a všechno vyžehlila. A při tom mě napadla poprvé ta šílenost: „My to tady uklízíme někomu, kdo přijde po nás.“

Zavřela jsem se na chalupě, zavřela jsem za sebou branku a přestala jsem ze svého pozemku vycházet. Těch prvních čtrnáct dní bylo fajn. Směl za mnou přijet pouze můj syn a nikdo jiný. Jeho přítelkyni jsem požádala, ať za námi nejezdí. Ač to v tu chvíli bylo velice tvrdé rozhodnutí, požádala jsem ji o to, protože jsem kardiak, prodělala jsem rakovinu děložního čípku, měla jsem dvakrát fibrilaci srdeční síně, tu velkou fibrilaci tedy jednou… Takže jsem se taky cítila lehce ohrožená.

Život na tisíci metrech čtverečních

Ale věděla jsem jedno. Jsem pacientka imunologické ordinace doktora Jaroslava Svobody, ke kterému chodím už pětadvacet let, a měla jsem od něj vyšetření z března – a to bylo imunologicky naprosto perfektní. Jenže já mám tu povahu, že zapomenu na to dobré a řeknu si: „Co když tak perfektní to vyšetření není? Co když se to změnilo?“ Prostě jsem se zavřela na zahradě jen se synem a těch prvních čtrnáct dní jsem tam do sebe začala soukat informace o koronaviru.

Prohlížela jsem si v zrcátku krk. Když jsem zakašlala, dostala jsem strach, pozorovala jsem syna, neustále jsem

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Koronavirus

Rozhovory

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější