Deník N

Poetika i politika. Láska i nenávist. Havel i Lébl. Zábradlí má šedesát. „Nejsme muzeum,“ říká jeho šéf

Ředitel Divadla Na zábradlí Petr Štědroň. Foto: Ludvík Hradilek
Ředitel Divadla Na zábradlí Petr Štědroň. Foto: Ludvík Hradilek
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Jiří Suchý, Václav Havel, Ivan Vyskočil, Jan Grossman, Evald Schorm či Petr Lébl. S Divadlem Na zábradlí jsou spjata jména ikonická i kontroverzní. A dějiny této malé velké české scény tvoří nezapomenutelné inscenace i mocenské převraty. „Každá etapa byla jiná, ale vždycky nesla nějakou výraznou estetiku a poetiku, byla hledačská. A snažíme se o to i my,“ říká v rozhovoru o historii i současnosti divadla a jeho osobnostech nynější ředitel a taky germanista a kunsthistorik Petr Štědroň. Pod jeho vedením sbírá divadlo ceny a mívá vyprodané hlediště.

Skoro každá éra Divadla Na zábradlí tvoří kapitolu v české divadelní historii a má svoje nadšené pamětníky. Je něco, co všechna ta období spojuje?

Princip. Zábradlí se v průběhu šesti dekád pořád snažilo hledat nové texty a formy, jít nevyšlapanými cestičkami, ať už tu působil Ivan Vyskočil, Jan Grossman, Evald Schorm, Petr Lébl, Jiří Pokorný nebo Jan Pitínský. Až na výjimky se zde uváděly zajímavé texty, neobehraná dramatika, zvali se sem výrazní režiséři s neotřelým pohledem na svět nebo se tady dělaly autorské věci.

Každá etapa byla jiná, ale vždycky nesla nějakou výraznou estetiku a poetiku, šla trochu nebo víc proti proudu, byla hledačská. A to je obecně v českém divadle vzácné. Bylo to tak, až na nějaká léta, po celých šest dekád. A snažíme se o to i my. (Tým Petra Štědroně s uměleckou šéfkou Dorou Viceníkovou a kmenovým režisérem Janem Mikuláškem přišel na Zábradlí z brněnské Reduty v roce 2013 – pozn. red.)

Je to i tím, že si malá scéna může troufnout víc experimentovat?

Troufat by si měla všechna divadla, princip umění je nestagnovat a nejezdit dokola ve vyjetých kolejích, neustále se snažit vybředávat z klišé a vyzkoušených jistot. Ale ano, v malých divadlech se to asi dělá snáz, ale ne zdaleka v každém malém divadle se to dělá.

Jak vlastně slavíte ty šedesátiny?

Rádi se tu potkáváme s těmi, kdo divadlo formovali, výročí připomínáme v celé letošní divadelní sezoně. Chystáme publikaci o šesti dekádách divadla, nafotili jsme s naším dvorním fotografem Vladimírem Kivou Novotným unikátní soubor fotografií bývalých herců, umělců a dalších zaměstnanců a v den výročí jsme uvedli premiéru bergmanovské inscenace Persony v režii Jana Mikuláška. Ale nepřizpůsobujeme dramaturgii výročí, nebudeme kopírovat staré inscenace, i když by si to tak asi leckdo představoval, že snad uděláme jako pomníček reinkarnaci nějaké slavné inscenace.

Cítíte takové tlaky?

Zvenku se nám připomíná TRADICE. Jenže divadelní umění není tradice, je inovační. Od tradic je muzeum, divadlo je tady a teď. Odráží současnost. Ano, divadelní historici ať se ohlížejí, ale my jsme tvůrci. V Německu často ani velká slavná divadla svá výročí ani nijak výrazně nepřipomínají.

Před šedesáti lety, 9. prosince 1958, uvedlo Divadlo Na zábradlí premiéru hry Kdyby tisíc klarinetů a otevřelo první sezónu. V tento den v roce 2018 zde měla premiéru inscenace Persony. Autorka rozhovoru ji viděla a uchvátila ji scénickou krásou, skvělými hereckými výkony a i přesně porcovanými přísadami (až brutálního) humoru i (hluboké) tragiky. Foto: KIVA, Divadlo Na zábradlí

Přišli jsme z brněnské Reduty, což je divadlo, které má opravdu dlouhou tradici. Promítali se tam lidé jako Mozart nebo Franz Liszt, Redutu vedl Mozartův libretista Emmanuel Schikaneder. Kupodivu tuhle „tradici“ nám tam nikdo nepřipomínal – staromilci se mnohem více oháněli velmi nedávnou operetní „tradicí“, na kterou jsme z podstaty navazovat rozhodně nechtěli.

Když jsme přišli sem, panovala k nám velká nedůvěra: Ha ha Brno… Objevovaly se titulky jako Šalina na

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější