Švýcarský deník: O ukradených kolech, bramborovém příkopu a nervech obalených čokoládou
„Promiň, že jdu pozdě. Napsala bych ti, ale musela jsem mobil zapomenout v tramvaji, zítra si ho vyzvednu,“ omlouvala před lety své dvouminutové zpoždění moje první ženevská kamarádka Graça. Popravdě jsem nevěděla, na co zareagovat dřív – jestli na omluvu za v podstatě nulové zpoždění, či na to, že jí ukradli telefon a ona věří, že se s ním ještě někdy shledá. Tak jsem ji aspoň politovala, že přišla o mobil. „Prosím tě, co blbneš,“ podívala se na mě nevěřícně, „telefon bude zítra v kanceláři ztrát a nálezů.“ A jak řekla, tak se i stalo.
Švýcarsko se standardně drží kolem první desítky mezi nejbezpečnějšími zeměmi světa. Ale ve větších městech už dávno není možné nechat před domem nezamčené kolo, v autě pohozenou kabelku, jen tak pověsit helmu na motorku. Nemluvě o zamykání dveří do bytu či domu, které většinou mají kliku z obou stran a ještě na přelomu tisíciletí málokoho napadlo zamykat je. Se vstupem Švýcarska do Schengenu v roce 2008 se situace v zemi podstatně změnila.
Ve velkém se kradou jízdní kola, každý rok jich v osmapůlmilionovém Švýcarsku zmizí až 40 tisíc a asi dvě procenta se jich vrátí k původnímu majiteli. Pro srovnání: v České republice, v evropské mekce fanoušků cyklistiky, se ročně ukradne kolem pěti tisíc kol.
Podle statistik je pravděpodobné, že jednou za život ukradnou kolo každému třetímu obyvateli Švýcarska. Naše rodina má ale neskutečný pech – za posledních osm let nám byla odcizena
