„Můžeme být kreativní, ale nikdy nelžeme.“ Mluvili jsme s expertem NATO na propagandu
Zbraní podplukovníka Christiana Bella jsou letáky, noviny či rádiové vlny, jeho náboje jsou slova. Působí v takzvaných psychologických operacích, kterými se armády snaží ovlivňovat veřejné mínění a názory lidí. V rozhovoru pro Deník N popisuje, jak taková „bílá“ propaganda funguje i jak se v Německu učí bojovat s fake news. „Můžeme si dovolit říkat pravdu, protože víme, že jsme na té správné straně,“ říká.
Strávil víc než čtvrtinu století „praktikováním temného umění psychologických operací“, jak sám říká. Posledních deset let se Bell věnuje strategické komunikaci v rámci NATO. Bojovou linií se mezitím také stalo jeho rodné Německo. Přesněji – stalo se cílem stále četnějších útoků dezinformací a propagandy. Bell se teď v německém operačním komunikačním centru Bundeswehru zabývá i tím, jak s nimi bojovat. Jeho odpovědi, jak zdůrazňuje, jsou však soukromé, nejsou stanoviskem organizací, pro které pracuje.
Jaké je tajemství „temného umění“ psychologických operací, kterých jste se účastnil?
Já to vnímám tak, že na psychologických operacích podle stanov NATO není vůbec nic temného. Ale hraju si s těmito slovy, protože tuto práci dělám už pětadvacet let. A pokaždé, když se s někým setkám, vyplavou jisté předsudky vůči tomu, co děláme.
Fantazie lidí o vojenských psychologických operacích jsou divoké?
Ano, u těch, kteří už viděli hodně filmů. Když se podíváte na můj twitterový profil, zjistíte, že si vysloveně hraju s lidmi, kteří se na to chytí. Ale jak jsem řekl, ve skutečnosti na tom, co děláme, není nic temného.
V Německu je komunikace rozdělena do dvou oblastí, tiskový odbor a psychologické operace. Tiskový odbor komunikuje jménem ministerstva obrany nebo konkrétních vojenských jednotek a obrací se k domácímu publiku a k zahraničním médiím. Pak máme právě „psychologické operace“, a ty cílí na jiné publikum. Abychom na něj mohli zacílit, musíme mít svolení.
Pokud se například NATO rozhodne nasadit vojáky do Afghánistánu, požádá Severoatlantickou radu (nejvyšší orgán Severoatlantické aliance, pozn. red.) o souhlas, aby afghánské obyvatelstvo bylo schváleno jako cílové publikum. Pak je to jediný příjemce našich informací, ke kterému se můžeme obracet. A co je hodně důležité: vždycky, když chceme něco sdělit, musíme se držet jistých zásad, z nichž jednou je, že je naprosto jasně identifikovatelné, odkud ten „produkt“ přichází.
Čili kdo tu informaci vysílá…
Snažím se teď vyhnout slovu propaganda, ale propaganda se dělí na bílou, šedou a černou. Pokud jde o tu bílou: znamená to, že je vždy jasné, odkud ta informace směřuje. Šedá: tam je to vágní. A černá zcela jistě přichází z jiných míst, než jaká ten zdroj hlásá. A podle pravidel NATO jsme vždy dělali jen bílé psychologické operace. Jinými slovy: vždycky bylo jasné, odkud to přichází.
Dalším pravidlem je, že vždycky musí jít o pravdivé informace. Na rozdíl od tiskového odboru se také psychologické operace snaží dosáhnout vytyčeného cíle. Velitel sleduje nějaký vojenský cíl a jednotky psychologických operací mu pomáhají oslovit publikum a přesvědčit ho, aby pomohlo cíl splnit.
Můžete to uvést na příkladu?
Například v Afghánistánu nebo třeba v Mali, kde jsou právě německé jednotky, chceme lidi přesvědčit, aby šli k volbám. Cílem tedy je povzbudit je, aby se tohoto demokratického procesu zúčastnili. Samozřejmě jim nikdy neradíme, koho mají volit.
„Potřebuju ty lidi přemístit“
Jakým způsobem je oslovujete?
Když dá tiskový odbor informaci médiím, ztrácí nad nimi kontrolu. Nemůže zaručit, v jaké podobě ten vzkaz doputuje. Například teď, když spolu děláme rozhovor, můžete z něj použít jen část, nebo ho trochu překroutit…
No to bych nerada!
Mířím k tomu, že do psychologických operací si vozíme
