Deník N

Deník z izolace: Syn se modlí ke kočičí bohyni, dcera se proměnila v hromadu tylu a já se loučím

Foto: Renata Kalenská
Foto: Renata Kalenská

Lidé po transplantaci patří v souvislosti s koronavirem mezi nejohroženější jedince. Renata Kalenská je jedním z nich. Dnes naposledy se s vámi podělí o to, jak se jí a jejím dvěma dětem v přísné izolaci žije.

Od včerejška cítím velký deficit sociálních kontaktů. Chci dospělé. Pohybuju se téměř výhradně v dětském kolektivu. Ve stále se rozrůstajícím dětském kolektivu. Na poli, kde jsme v odstupech a rouškách pouštěli draky, mi dvanáctiletý chlapec řekl, že „teto, s tebou je to tady stejně nejvíc pohoda“.

Začínám nad sebou přemýšlet. Pořád jsem se tiše radovala, jak je to dobré, být v izolaci. Tahle radost je pryč a chci už ven. Tohle je jen takový můj rozlučkový text. Vládní nařízení se pomalu rozpouštějí v realitě a velká část populace začne fungovat bez karantény. Tak je čas tyhle zápisky z izolace ukončit. V případě lidí jako já totiž izolace může trvat klidně další rok dva. A kdo by to pak ještě četl.

Dnes je moje touha vidět dospělé jedince a mluvit s nimi zas o něco silnější. Přebíjím to činností. Sázím vinnou révu, popínavou růži a kanadské borůvky. Stojím nad sazenicemi kytek, které jsem nasázela před týdnem a jejichž jméno si nepamatuju. Jakési zvonky. Jo, to je to nejlepší místo pro žluté růže. Vykopat, zasadit růže, sazenice jdou o kus dál. Já a moje zmatená zahrada.

Jdu upéct koláč. Už mě pečení strašně nebaví. Ale nedá se nic nedělat. Přebíjet, přebíjet, přebíjet. Kvasnice konečně mám, ale momentálně jsem s nimi ve velmi nepřátelském vztahu. Co bych za ně ještě před dvěma týdny dala. Teď tu na mě zírají v lednici. Beru vejce a vztekle zabouchnu. Prostě teď jen nasypat mouku, přidat pár tekutých ingrediencí, zamíchat, hodit do trouby. U toho vařit oběd. Co nejrychlejší. Brokolicový krém a krutony. Krutony mají moje děti rády.

Krutony jsem spálila a děti mi nebetyčně lezou na nervy. Dnes nemám energii je motivovat k jakékoli činnosti, takže dcera buduje pro našeho psa domeček z peřin, ačkoli ten nesmí do postele, syn se dívá na film Blbý a blbější a já si připadám nejblbější.

„Děti, mám toho plný zuby, jdu

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Deník z přísné izolace

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější