Virus vyvedl umění ven z galerie, tak jak si to umělci z Devětsilu přáli
Před sto lety vznikl umělecký spolek Devětsil, který se stal synonymem pro dvě slova: avantgarda a poetismus. Výstava v Domě U Kamenného zvonu a její katalog ukazují, co se od té doby v uměleckých tužbách změnilo a v čem tehdejší tvůrci předběhli dobu.
„Doba se rozlomila,“ napsal ve svém prohlášení umělecký spolek Devětsil v roce 1920. V představách mladých umělců po první světové válce začala nová etapa dějin. Starý svět mizel v dáli a v ústrety se lidem otevíral nový den. Podobný pocit rozlomené doby má i dnes každý vnímavý člověk, zarouškovaný, zahnaný do domácího vězení, plný nejistoty. Není si jist, jestli se před ním otevírá něco nového. Spíše toužebně očekává návrat všeho starého. Jak dlouho ale může takový návrat trvat? A je vůbec reálný?
Velkolepou výstavu Devětsil zahájila Galerie hl. m. Prahy zhruba v době, kdy se do světa z čínského Wu-chanu začal šířit koronavirus. Regulérního konce výstavy jsme se již nedočkali, zavření galerií jej předstihlo. Galerie však připravila alespoň důmyslnou virtuální prohlídku výstavy pro ty, kteří ji nestihli. A navíc vydala velmi dobře zpracovaný katalog sestavený kurátorkou výstavy Alenou Pomajzlovou.
Slovo jako ze zahrádky
Umělecké sdružení zahrnovalo řadu z nejvýraznějších tvůrců své doby a trvalo jedenáct let – letos v říjnu si připomeneme sté výročí založení. Šlo o umělce spíše levicového zaměření, byť řada z nich krátce po vzniku sdružení odešla, zřejmě pro ně bylo málo revoluční. Podle vzpomínky Jaroslava Seiferta bylo zakládajících členů devět, ale hlavním důvodem byla zvukomalebnost názvu rostliny, který nalezli v knize bratří Čapků Krakonošova zahrada. Výstava přichází v koronadobě jako na zavolanou. Devětsil lékařský se totiž v lidovém léčitelství používal proti moru, kašli a neduhům dýchacích cest.
Česká avantgarda patří k nejvyhledávanějším kategoriím českého umění 20. století. Prahnou po ní sběratelé, publikum ji miluje pro její sdělnost a optimismus. Je zvláštní, že výstava v Domě U Kamenného zvonu je teprve druhou takto koncipovanou výstavou – tu první připravili v roce 1986 František Šmejkal, Rostislav Švácha a manželé Rousovi. Mezitím samozřejmě proběhly výstavy jednotlivých členů Devětsilu, nedávno například Josefa Šímy (Brno 2018, Praha 2019), výstavu Devětsilu Bazar moderního umění zase připomenula jedna část střednědobé expozice Národní galerie ve Veletržním paláci První republika 1918–1938.
Svět se oklepal z celoevropské války a lidé se zoufale rozhlíželi po spásných myšlenkách, které by zahnaly válečné trauma. Zároveň se chtěli rozloučit se starou dobou, a tedy i s uměleckou modernou, která přitom od počátku století dramaticky měnila pohled na svět a vnímání reality. Novým, pokrokovým umělcům však přišla příliš odtržená od reality. Jestliže se po druhé světové válce ptali, zda je možná po Osvětimi poezie, podobné myšlenky měla již generace roku 1918. Tehdy se ukázalo, že je naopak poezie potřeba, ale že umění by nemělo trůnit ve slonovinové věži, nýbrž by mělo vykročit vstříc k masám. Takového přesvědčení byl i grafik a teoretik umění Karel Teige, zakladatel Devětsilu a ústřední teoretik české umělecké scény v období mezi válkami.
V Devětsilu se sdružili nejen výtvarníci, ale také spisovatelé, architekti, divadelníci, herci. Byla to skupina nesourodá a nestabilní, také její požadavky doznávaly změn. V prvním kroku přišlo instinktivní odmítnutí techniky, příliš upomínající na válečnou mašinerii. Výtvarníci se utíkali k
