Deník N

Koronavirus zmizí, ale sucho tady zůstane. Půdě může pomoci zapomenuté biouhlí

Biouhel či biouhlí je vlastně druh dřevěného uhlí, ale s drobnější strukturou. Lépe se tak zapracovává do půdy. Foto: Karolína Poláčková, Deník N
Biouhel či biouhlí je vlastně druh dřevěného uhlí, ale s drobnější strukturou. Lépe se tak zapracovává do půdy. Foto: Karolína Poláčková, Deník N

„Je čas zalít retortu,“ konstatuje při pohledu na hořící větve vysoký muž s mačetou v ruce. Železnou nádobu, ve které ještě před chvíli tančil oheň, postupně zahaluje dým. Rozpálené uhlíky černají a odpařující se voda stoupá vzhůru. Několik lidí těžkou nádobu pomalu překlopí na zem a malé ohořelé zbytky větví se poprvé dotknou půdy. Po několikametrové hromadě klestí zůstala na zemi už jenom neveliká černá hromada biouhlí. „Může pomoci se suchem a klimatickou krizí,“ říká Tomáš Blaha, kterého výroba biouhlí zaujala už před několika lety.

Co to biouhlí vlastně je?

Když to hodně zjednoduším, tak jsou to zuhelnatělé větvě a různé dřeviny. Pálíme je bez přístupu vzduchu, čímž vytváříme dřevěné uhlí.

A proč se to tedy jmenuje jinak? Liší se to nějak od klasického dřevěného uhlí, které můžeme dostat v obchodech?

Biouhel je mnohem drobnější a jeho využití je jiné. Zatímco na klasickém dřevěném uhlí grilujeme, biouhel zlepšuje půdu v zahradách, na polích a pod stromy. Dalo by se ale říct, že když si koupíte balík dřevěného uhlí v obchodě a rozemelete ho na malé kusy, dostanete biouhel.

„Je to fyzická práce na čerstvém vzduchu a můžeme být spolu i v době koronavirové epidemie,“ říká Tomáš Blaha. Foto: Karolína Poláčková, Deník N

Jakým způsobem půdu zlepšuje?

Biouhel vytváří v půdě malé chodbičky a tunýlky, čímž ji zlehčuje. Navíc má výhodu v tom, že je to taková houba, kterou když hodíte do vody, nasaje ji. Velký problém současnosti je nedostatek srážek. Neprší pravidelně, a když už naprší, tak hodně. Voda po zhutněné a těžké půdě rychle z krajiny odteče do povrchové vody a nám z ní nezůstane nic. Uhel je schopný vodu zadržet a postupně uvolňovat do půdy tak, jak rostliny pro svůj růst potřebují.

Také má množství dalších výhod, které jsem ověřil i vlastním pozorováním. Jednou z nich je jeho vlhkost. Je ideální pro žížaly, které se v něm rády rochní a urychlují tvorbu kompostu, čímž pomáhají k provzdušněné a lehčí půdě. Jsme v situaci, kdy řešíme uhlíkovou stopou naší civilizace a klimatickou změnu, kterou uhlík uložený v atmosféře urychluje. Biouhel může pomoci.

Takže může pomoci v řešení klimatické změny či naší uhlíkové stopy?

Ano. Často se říká, že když sázíme stromy, snižujeme koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře. To je pravda, protože jakékoli zelené rostliny během fotosyntézy do svého těla oxid uhličitý ukládají, takže se z atmosféry odčerpává. Jenže když pak stromy pokácíme, spálíme anebo necháme zetlít, oxid uhličitý uteče zpátky do atmosféry. Biouhel pálíme bez přístupu vzduchu, takže uhlík v něm zůstává a my ho tak můžeme zachytit a uložit do půdy na tisíce let. Právě proto se teď o něm mluví čím dál víc.

Konvenční zemědělci na pole namísto organického materiálu a hnoje sypou chemická hnojiva. Představte si, že by půda fungovala jako lidské tělo. Zemědělci ji krmí léky, díky čemuž má sice hodně minerálů, ale ničí se její metabolismus. Ve výsledku má látky, které rostliny k životu potřebují, ale chybí jí struktura. A právě takovou půdu, se kterou se těžko pracuje, může biouhel uzdravit.

Mohl by biouhel nahradit umělá hnojiva a chemii, kterou využívají velcí zemědělci při konvenčním pěstovaní?

Je to otázka měřítka a technologií. V Německu a Rakousku jej využívají i velcí zemědělci. V Česku se zatím drží jenom v alternativním proudu. Je tady několik farem, které biouhel využívají, ale ty si ho většinou vyrábí samy. Biomasy, které k tomu potřebují, musí mít ale opravdu hodně.

Zemědělství v České republice funguje v takzvaném krátkém cyklu. Drtivá většina půdy je pronajatá a ten, kdo má půdu v pronájmu, většinou neřeší její obnovování a péči o ni. Nemá důvod ji udržovat v dobrém stavu. Nikdo moc nepřemýšlí nad budoucností. Jsou organizace, které na to upozorňují, ale velcí hráči to řešit nemusí. Je to obrovský problém, všichni řeší teď a tady – a ne to, co bude za deset let. Biouhlířství se projevuje postupně a má dlouhodobější účinek.

K výrobě biouhlí potřebujete jen klestí, uzavřenou kovovou nádobu, oheň a čas. Jako hnojivo pomáhá předcházet vysychání půdy, zadržuje v ní vodu. Foto: Karolína Poláčková, Deník N

A kde bylo doteď? Osobně o něm slyším poprvé.

V Amazonii je indiáni používali již před tisíci lety. My se k tomu dostáváme postupně. Když o něm mluvím se staršími zahradníky, často vědí, že takový materiál existuje a že je vhodný na množení a výsev, ale nikoho zatím nenapadlo pálit ho ve větším. Na pole je potřeba velké množství uhlu a metoda jeho výroby není tak jednoduchá, jako kdybychom větve spálili.

Jak jste se k němu dostal vy?

Ideu pálení biouhlu jsem nakousl při studiu environmentalistiky a dlouho ji nosil v hlavě. Postupně jsem přicházel na metodu, jakou biouhel vyrábět, jenže jsem neměl prostor. Myšlenku jsem uskutečnil až při čištění sadů v Předklášteří u Tišnova, kde jsem se najednou potýkal s problémem, že mám velké množství klestí. Jedna varianta byla spálit ho na popel, jenomže uhlíku v atmosféře už je dost. Mohl jsem ho zeštěpkovat, jenže o to nikdo neměl zájem. Je kůrovcová kalamita a kvůli odumírání smrků se na štěpku používá i mnohem lepší a lépe dostupné dřevo. Klestí jsem měl hodně a nemohl jsem ho jen tak nechat ležet v sadech. Oprášil jsem tedy starou myšlenku a vloni experimentálně zkusil vypálit první retortu. Fungovalo to.

Retortu?

Představte si velkou kovovou nádobu. Může to být i obyčejná vana, která nemá přístup vzduchu.

Myslíte vanu na koupání?

Ano, na koupání. Ideálně by tedy měla být vytažená z koupelny ven (smích). Je potřeba v ní rozdělat oheň, a jakmile hoří, je třeba ho pořád krmit přidáváním další biomasy. Tím, že svrchu přidáváme další větve, dřevo oxiduje jenom na povrchu a spodní části se zahřívají bez přístupu vzduchu. Odpařují se vodní páry, dřevoplyn a postupně vytváříte velkou masu dřevěného uhlí. Na závěr je potřeba už jenom oheň zadusit. K tomu používáme vodu.

Tomáš Blaha vystudoval environmentalistiku, na pozemcích kláštera Porta coeli u Tišnova zkouší výrobu biouhlí. Foto: Karolína Poláčková, Deník N

Říkáte, že tím bojujete proti klimatické změně. Pociťujete ji natolik, že máte potřebu proti ní bojovat?

Pociťuji ji velice intenzivně. Vidím, jak podhůří Českomoravské vrchoviny schne a lesy odchází. Stromy jsou oslabené a napadené kůrovcem. Rok od roku klesají zemědělcům výnosy a máme nevyvážené srážky. I když občas zaprší, je to liják, který po zhutněné půdě odteče pryč.

Vyrostl jsem v domě se zahradou, vidím tu změnu, vidím, že je potřeba čím dál větší závlaha a sucho je horší. I proto jsem se rozhodl pálit biouhel. Půda má pak vláhu a zelenina se nám sklízí mnohem líp. S pozemkem se lépe pracuje a snáze se pleje. Plevel už nekoření ve zhutnělé půdě, ale v té smíchané s biouhlem, takže se dá snáze odstranit.

Kdybych si od vás koupila kubík biouhlu, uměla bych ho sama do půdy zapracovat?

Není to nic složitého. Záleží, jestli máte lehkou, zhutněnou, jílovitou anebo písčitou půdu. Biouhel má svou roli i v půdách, které jsou relativně úrodné. Dodávám ho i na Břeclavsko, kde je půda sice úrodná, ale nedostatek organického hnojení ji dělá tvrdou a těžkou.

Stačí půdu posypat, anebo do ní musím uhel zapracovat?

Ideální je ho do půdy zarýt nebo ho s ní promíchat. Je poměrně lehký, takže na povrchu by ho mohl rozfoukat vítr. Ale samozřejmě je to individuální a je to potřeba konzultovat, nedá se říct přesné dávkování ani způsob. Loni jsem ho jen tak podsypal pod česnek a byla to dobrá prevence různých plísní. Záleží vždy na stavu půdy, ale pro představu, zhruba půl kubíku by mohlo stačit na záhonek deset krát deset metrů.

Proč jste s pálením začal právě teď?

Je to trochu z nouze ctnost. Starám se o osmnáct hektarů sadů, které patří ke klášteru Porta coeli v Předklášteří u Tišnova. V Brně je celá řada mých kamarádů, kteří pracují v kulturních institucích, a teď kvůli koronaviru nemají co dělat. Tak jsem vymyslel, že budeme společně pálit biouhel a čistit sady. Není to žádná biouhelna, ale alespoň nemusíme hledět doma do zdi a můžeme být i v těchto časech spolu. Koronavirus zmizí, ale sucho a klimatická změna tady zůstanou. Zachránit sady je důležité také proto, že se jedná o staré odrůdy, které jsou schopné čelit změně klimatu mnohem lépe než ty nové.

Sady byly dvacet let neobdělávané, zarostly náletovými dřevinami, jako jsou šípky, akáty, babyky a jasany. Začali jsme je čistit už loni s kamarády z Tišnova a z Brna. Fyzická práce spoustě lidí chybí, a navíc je tady krásné prostředí. Dařilo se nám. Po roce a půl jsme vyčistili šest hektarů.

Výrobou biouhlí si dobrovolníci krátí čas v době koronavirové epidemie. V Předklášteří na Tišnovsku jsou rozsáhlé pozemky sadů, které dávají do pořádku. Foto: Karolína Poláčková, Deník N

Jak jste se k takové práci dostal?

Pocházím z Tišnova, je to město vedle Předklášteří. V určité fázi života jsem se různě toulal Evropou. Tři roky jsem žil na Slovensku v Banské Štiavnici, kde jsem jako dobrovolník opravoval komplex barokních kostelů. Poté jsem žil na ciderové farmě ve Francii, kde jsem se učil dělat francouzský cider. Jednou večer jsem tak seděl a říkal jsem si, že na Slovensku zachraňuji padající kostely, a přitom v obci vedle mého rodného města je klášter, který by taky potřeboval opravit.

Je to navíc poslední ženský cisterciácký klášter v České republice, kde stále existuje řeholní komunita sester. Ozval jsem se správcům a padli jsme si do noty. Papež František teď otevírá v církvi důležitá témata, jako je například ochrana životního prostředí a dlouhodobá udržitelnost. A já jsem chtěl propojit dobrovolnictví s výrobou cideru, záchranou starých odrůd ovoce, opravou kulturní památky a udržitelným zemědělstvím. Domluvili jsme se, že se tady můžu angažovat.

Vy jste tedy dobrovolník?

Jsem profesionální dobrovolník (smích). Často se mě lidé ptají, z čeho žiji. Nemám velké nároky a na to základní, co potřebuji, si vydělám jako turistický průvodce a lektor ekologické výchovy. Vytvořil jsem skupinu dobrovolníků pro Porta coeli na Facebooku a získal finance na stravování a nářadí z projektů Evropského sboru solidarity. Naše dobrovolnické tábory ale podporují i místní firmy. Teď sem chodí pomáhat lidé z celého světa. Belgičtí skauti si sem dokonce chodí užívat naše velehory, které jsou čtyři sta metrů nad mořem. Což jsou pro nás jenom kopečky za domem.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

A co vás k tomu motivuje?

Ne, nedělám to z čirého šílenství (smích)! Dělám to s výhledem, že jednou budu z jablek ze sadů vyrábět mošt a cider a v jedné části kláštera teď vytváříme i pobytové výukové centrum. Hodně mě naplňuje podpora od místních. Máme dobré vztahy i na obci a s okolními firmami. Obnovujeme sady, které místní můžou využívat k procházkám a piknikům. Je to příklad, jak se můžou věci dělat jinak. Rád bych tady dál pomáhal vytvářet podmínky pro další lokální zemědělce a výrobce potravin.

Rozhovory

Sucho

Česko, Věda

V tomto okamžiku nejčtenější