Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Přikázat, zakázat, dohlížet, nekritizovat… vždyť brát svobodu je tak snadné

Proč například musíme do hry vracet symboliku návratu zavřených hranic, když navíc v konečném důsledku nic zásadního neřeší? Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Proč například musíme do hry vracet symboliku návratu zavřených hranic, když navíc v konečném důsledku nic zásadního neřeší? Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Komentář Jána Simkaniče: Epidemie odhaluje charaktery, platí to i v případě aktuálních elit. Ukázalo se, že umějí snadněji zakazovat než kompetentně vyhodnocovat možné alternativy, přikazovat než vytvářet podmínky pro rozhodování jednotlivců, dohlížet než důvěřovat vlastním spoluobčanům a pomáhat jim.

Ukázalo se, že svoboda jako bezpodmínečná hodnotová a filozofická podmínka života pro ně zas tak moc neznamená, nebo to tak alespoň prezentují. Skutečně demokratické vlády o svobodě hovoří jako o nejvyšší hodnotě, kterou si mohou dovolit omezit pouze na nezbytně nutnou dobu a jen v té nejnutnější míře potřebné pro zvládnutí bezprecedentní bezpečnostní situace a zároveň při vytrvalé snaze vrátit vše do normálu, jak jen to bude možné (ukázkovým příkladem tohoto postupu je například rakouský premiér Kurz).

České (ale i další postsocialistické) elity vůbec nemají ostych obětovat svobodu na oltář jednodušších cest. Západní a postsocialistická rétorika se dramaticky liší, postsocialistická děsí tou bezstarostností, s jakou dokáže bagatelizovat následky, které omezení základních svobod přináší.

Kam byste jezdili, v Česku je stejně nejlépe a nejbezpečněji. Aspoň si vychutnáte krásy naší české země! Stejně nikam nemůžete, nikam vás nepustí, tak nevadí, když vás rovnou preventivně zavřeme sami. Taková slova pronášejí nejvyšší představitelé této země s nečekanou bezprostředností.

Ještě nečekanější je, že toto lehkovážné obhajování porušování ústavních principů slyšíme i z úst lidí, kteří nestrávili v minulém režimu většinu svého života. Přesto mají normalizační cejch vypálený hluboko do své duše. A další, kteří křičí, ať s tímhle vším táhneme za jeden provaz. Buďte konstruktivní, na kritiku bude spoustu času, až bude pozdě. V uších zní ozvěna výzev po soudružské jednotě na cestě k vítězství socialismu.

Schopností zakazovat a přikazovat jsme paradoxně získali dočasnou výhodu proti západním zemím. Přijatá přísná opatření, k nimž postsocialistické země sáhly rychleji než západní demokracie, ukazují zásadní kulturní rozdíl v mentální připravenosti k tak silným restrikcím potlačujícím základní občanské svobody. V začátku se to na východní straně bývalé železné opony proti té západní ukázalo jako výhoda, ale jednak to není dlouhodobě udržitelné a jednak není vůbec jasné (například kvůli obrovskému množství rozdělených rodin), proč to musí být v našem případě doprovázeno rétorikou normalizace.

A už vůbec nedává smysl, proč to má být doprovázeno úplným zavřením hranic. V rámci evropského prostoru jsme výjimečně tvrdí vůči vlastním občanům, zatímco naprostá většina evropských zemí kontroluje a omezuje na vstupu do země primárně občany jiných zemí. Proč musíme do hry vracet symboliku návratu zavřených hranic, když navíc v konečném důsledku nic zásadního neřeší, protože většina zemí stejně k sobě naše občany nepustí? Jedná se o zásadní hodnotový symbol, že je země se svými lídry připravena postupovat extrémně tvrdě proti vlastním občanům, pokud ze země chtějí odejít. Proč?

Člověk v demokratické společnosti má právo rozhodovat o svém osudu a stát mu nesmí bránit, pokud neohrožuje ostatní obyvatele. Odchodem ostatní jednotlivec nijak neohrožuje a návrat lze z pochopitelných důvodů podmínit karanténou, proto pro toto omezení neexistuje jediný obhajitelný důvod. Přesto ho vláda zavedla a nemá problém ho obhajovat, a to ani za cenu lživých a manipulativních tvrzení či nepřijatelných výroků o tom, že tento stav může trvat rok či dva (které mají potenciál vyděsit naše politické i obchodní partnery).

Vedle toho se objevuje další příznačný prvek v normalizačně-bolševickém duchu. Řadu pravidel, která tvrdě nařizuje ostatním, samotná vládnoucí elita porušuje, podobně jako si byly nomenklaturní kádry minulého režimu rovnější než ostatní. Nenosí systematicky roušky, nedodržují shromažďovací omezení ani využívání některých profesí. Prase „zachráněné“ zabijačkou a svépomocí tvořené účesy, co stále drží, jsou jen nejkřiklavějšími symboly papalášismu, které nasvěcují rozdíl mezi lidmi na palubě a v podpalubí.

Pravidla, která mají co nejméně omezovat a být co nejvíc funkční a která by v řadě případů dávala smysl, není vláda schopna ani jednoduše formulovat, místo toho převládá komplikované byrokratické ptydepe s haldou výjimek a podmínek, kterým často nerozumějí ani ti, kteří za ně nesou odpovědnost. Zároveň vládní představitelé neumějí přiznávat chyby a trvají na jejich obhajobě i ve chvíli, kdy se jim vzpírají argumenty, fakta i realita – a to přesto, že pro spoustu chyb by v této mimořádné krizi měla veřejnost jistě pochopení.

Metodou práce je improvizace a střílení od boku, parazitace na práci i invenci ostatních spojená zároveň s jejich dehonestací. V rozhodování i komunikaci chybí systém i schopnost vyhodnocování alternativ, stejně jako transparentnost ve sdílení podkladů, dat a analýz s veřejností, na základě nichž se opatření přijímají. Očekává se slepá důvěra v moudrost vládců.

Jejich slova (obzvláště píáristy připravené projevy) jsou však pozoruhodně často v rozporu s činy, někdy jsou dokonce v rozporu slova jednotlivých aktérů navzájem. Chaoticky se druhý den odvolává, co se odvolalo, a slibuje se, co se slíbilo, aniž se pro to udělá, co je potřeba. Už mnoho let je stát v rukou všehoschopných za vydatné pomoci neschopných, jen teď je to ještě víc vidět.

A co je nejstrašidelnější, dokonce i v těchto nejkritičtějších chvílích se vlastní pud sebezáchovy u moci, nebo dokonce služba cizí mocnosti, ukazuje jako důležitější než zájmy celku. Vychvalování, že jsme nejlepší na světě, jde ruku v ruce se zásadními nedostatky v podpoře nejvíce ohrožených.

Masaryk na téma bolševismu ve Světové revoluci psal: „Jestliže Lenin sám tak často vyznává, že dělají chyby a že se musí učit, je v tom kus ruské poctivosti, ale zároveň obžaloba: dnes se v žádném oboru, ani v administraci a politice abeceda nemusí vynalézat znovu a samostatně. Nesčíslné improvisace tvořily svou nesystematičností bolševický systém. Polovzdělání bolševické je horší než nevzdělání. Diktatura bolševická prýští z nekritického, docela nevědeckého neomylnictví; režim, který se bojí kritiky a uznání myslících lidí, je eo ipso nemožný.“

Masaryk se ovšem bohužel mýlil. Režim, který se bojí kritiky a uznání myslících lidí, je eo ipso možný úplně v klidu, pokud většině vyhovuje. Jestliže většina byla vychovávána desítky let v tom, aby jí takový režim nevadil, aby potlačovala sebe sama, projevy své vůle i vlastní odpovědnost, pak takový režim může přežívat i desítky let po tom, co padl, a to včetně myšlenek na zestátňování, upřednostňování potřeb tradiční velkovýroby či povolených výjezdů do Chorvatska a Tater.

Co ovšem platí, jsou jiná Masarykova slova o pár odstavců vedle: „Normální stav společnosti politický a sociální nedá se uskutečnit bez silného individualismu, t. j. bez svobodné iniciativy jednotlivců, a to prakticky znamená takový režim, jenž umožňuje rozvoj rozmanitých individualit, fysicky i duševně od přírody nestejně nadaných.

Nestejná je situace každého individua ve společnosti, nestejné je jeho okolí společenské; jednotlivec nejlépe dovede užít svých vlastních sil a sil svého okolí podle vlastního uznání; rozhoduje-li o člověku člověk jiný a vede-li, je nebezpečí, že se všech sil vedeného náležitě a plně neužije.“

My ovšem nežijeme „normální stav společnosti politický a sociální“. Žijeme stav normalizační. A bylo by bláhové očekávat, že na tom současná krize něco zásadního změní.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější